OVPS.CZ, z.s. - evidenční a diskuzní fórum

Proč je morální život v tržní ekonomice strukturálně nemožný
Autor: Peter Joseph | Překlad: Petr Taubinger | Korektura: Martin Böhm
Myšlenkový tok Hnutí Zeitgeist - thezeitgeistmovement.com (česky)
 

   

George Carlin napsal: „Cítím se zrazen vlastním druhem.“ Jeden z výroků, které přetrvají v paměti. Ať už si Carlin byl, nebo nebyl plně vědom hlubších důsledků svých slov, my bychom měli. Protože společnost tak, jak je v současnosti organizována, je v zásadě založena na vzájemné zradě a na zradě ekosystému, jenž nás zrodil.

Žijeme ve společnosti snažící se zoufale přesvědčit sama sebe, že to, co děláme, není celkovým útokem na lidskou integritu a environmentální udržitelnost. Budujeme si pečlivě tento druh osobní škatulky, skrze kterou stále můžeme vnímat sebe i ostatní jako morálně spravedlivé jednající v dobré víře a s dobrými úmysly.

Problém je v tom, že záměr není relevantním morálním měřítkem, když mluvíme o systémové dynamice samotné tržní ekonomiky, jak již bylo probíráno v mnoha předchozích článcích. Systémy produkují výsledky, které nelze redukovat na záměry jejich jednotlivých agentů. A sociální systémy generují vzorce důsledků, které mají málo (často nic) společné se soukromými morálními aspiracemi lidí, kteří jsou jejich součástí. To je perspektiva systémové vědy.

Hlubší problém spočívá v populačním osvojení si tohoto všeho jako normy a jelikož kolektivní chování přetrvává ve velkém měřítku, lidé jednoduše předpokládají, že společnost funguje na základě spolupráce a vzájemné podpory, nikoli na základě soutěživosti a utlačování. Pravda je samozřejmě to druhé. To první není víc než společenská iluze.

Začněme s nejzákladnějším předpokladem samotného systému – život není chráněn potřebou, ale podmíněn platbou.

Jídlo, bydlení, lékařská péče, čistá voda, energie, doprava, bezpečnost. Nic z toho není distribuováno podle lidské potřeby. Je to distribuováno podle platební schopnosti. Nezáleží na tom, zda zdroje existují. Nezáleží na tom, zda je možné se vyhnout nedostatku. Pokud chybí kupní síla, přístup je odepřen. Tečka.

Jakmile je přežití podmíněno penězi, deprivace přestává být náhodou a stává se funkčním prvkem sociální organizace. Jinými slovy chudí nejsou jen lidé, kteří „propadli sítem“ jinak legitimního uspořádání. Jsou nevyhnutelným důsledkem systému využívajícího sociální vyloučení jako mechanismuu kontroly přístupu.

Tržní ekonomika ze své samotné struktury vyžaduje diferencovaný přístup (ke zdrojům). Bez něj neexistuje smysluplný nátlak prodávat práci, akceptovat vykořisťování nebo vynucenou soutěž.

A právě proto je rétorika svobody spojená s tržní společností tak absurdní. Říct, že člověk má „svobodu“ volby za podmínek, kdy se musí nějakým způsobem prodat, to jen aby si zajistil základní prostředky k existenci, znamená zbavit toto slovo smysluplného významu. Jistě, můžeme si vybrat mezi zaměstnavateli, mezi dluhy, mezi sousedstvími, mezi pojišťovnami, mezi stavy nejistoty (...). Ovšem tento druh navigace v rámci takových omezení není svobodou, nýbrž adaptivním chováním v rámci vynucené závislosti.

Ve skutečně humánní společnosti je přístup k životním nezbytnostem organizován kolem lidských potřeb, ekologické rovnováhy a technických kapacit. V tržní společnosti je lidská potřeba vždy druhořadá vůči směnné hodnotě. Proto vzniká groteskní absurdita hojnosti existující vedle deprivace, prázdných domů existujících vedle bezdomovectví, plýtvání potravinami existujícího vedle hladu a lékařských kapacit existujících vedle smrti, již lze předejít.

Lidé jsou kulturně vedeni k tomu, aby to vnímali jako normu, nikoli jako formu násilí. Mluví o úspěchu a neúspěchu, zásluhách a odpovědnosti, jako by tyto moralizující kategorie nějakým způsobem vymazávaly za tím stojící základní strukturu.

Další podkapitola bude brzy následovat.