fórum iniciativy ETIQ.CZ, z.s.

Pojem debilizace je odvozen od staršího a opuštěného pojmu debilita, označujícího lehkou mentální retardaci. Slovo debil se stalo rozšířenou nadávkou, a tak se pojem debilita stal politicky nekorektním. Na jeho obsahu se nemění nic. Za všemi podobami debilizace lze jako základní, konečnou příčinu najít potřebu udržení, rozšíření nebo získání moci. Smyslem debilizace je pokud možno nejúplnější zevní, lépe niterná kontrola a manipulace lidí i jejich skupin. Úspěšně debilizovat je možné lidi bez ohledu na výši jejich inteligenčního kvocientu. Vysoce efektivní a výběrová debilizace například vytváří značný počet fachidiotů, dobrých, případně vynikajících specialistů v úzké odborné profesi, od řemesel k profesorům vysokých škol ozdobených vědeckými tituly. Tvoří je tím víc, o co víc kromě naprosté konformity se současnou mocí nerozlišují nebo nechtějí rozlišovat základní sociální problémy, přestože ohrožují jak je samotné, tak jejich děti.

Debilizace postihuje i většinu lidí žijících s rozštěpem osobního, niterného prožívání na jedné straně a veřejného života na straně druhé, spojeného s konformitou spjatou s různým stupněm jejího předstírání. Jsou to právě ti lidé, kteří si obvykle myslí, že masou nejsou, přestože se jako součásti masy chovají. Debilizace lidí emočně rozvinutých, s vysokou mírou sebe-přesahu neboli transcendence, je obtížnější než debilizace lidí jakkoli inteligentních, leč méně emočně rozvinutých a s menší mírou přesahu.

Na debilizaci je zajímavé, že koneckonců postihuje jak své tvůrce, tak objekty. Stává se, že debilizátoři stejně jako masa, kterou stvořili, přesvědčí sami sebe o pravdivosti nebo vysoké pravděpodobnosti obsahů debilizace. Opak je v debilizované komunitě nebo širší společnosti z řady důvodů duševně namáhavý, tedy bolestný, už proto, že je pro debilizované jedince sociálně nebezpečný. Jedním z těchto důvodů je více než padesát let popsaná kognitivní disonance.

Kognitivní disonance je označení nepříjemného pocitu, který se objevuje, jakmile máme na vědomí současně dvě protikladné myšlenky. Nepříjemnému pocitu ulevujeme změnou postoje, přesvědčení, chování, případně "zdůvodněním" takové změny, čemuž se říká racionalizace. Kognitivní disonance se objevuje, jakmile zjistíme, že je naše přesvědčení, víra, teorie, představa logicky inkonzistentní neboli rozporná. Klasický případ racionalizace je uvažování Ezopova lišáka, jenž nebyl schopen dosáhnout na hrozny. "Jsou nezralé a kyselé," řekl si. Pojmem racionalizace se označují dodatečné důvody nebo ospravedlňování nějakého rozhodnutí.

Kognitivní disonance může být příčinou zkreslování důkazů, za nímž je jejich odmítnutí, případně dalších mechanismů ochrany jáství. Klasickým příkladem kognitivní disonance je chování příslušníků kultu provokujícího bezprostředně hrozící zánik světa. Předpověď Lea Festingera, tvůrce teorie kognitivní disonance, říkala: Poté co se zhroutí proroctví, se lidé stávají ještě vášnivějšími misionáři své víry, jestliže je naplněno pět podmínek. Víra musí být hluboká a musí mít k činům věřícího alespoň trochu přijatelný vztah. Věřící musí být své víře oddán, v jejímž jménu musí udělat čin, který nejde odvolat nebo vrátit zpět. Čím neodvolatelnější čin, tím hlubší důkaz víry. Víra musí být dostatečně konkrétní a mít dostatečný vztah k reálnému světu, takže ji nějaké události mohou jednoznačně zamítnout. Nepopíratelná událost musí nastat a věřící ji musí poznat. Jednotlivý věřící musí být členem sociální sítě. Jako jedince by krach předpovědi neunesl. Členové skupiny ho však ve víře utvrdí. Víra se udrží a věřící začnou přesvědčovat lidi, kteří členy jejich skupiny nejsou, o tom, že je jejich víra správná.

Nemalý počet kritiků Festingerovy teorie došel k odlišnému výkladu. Lidé mají mít nepříjemný pocit nikoli v důsledku kognitivní disonance, ale v důsledku narušeného sebepojetí, například v rozporu "jsem čestný člověk" vůči "lhal jsem jim". Jiní měli za to, že nejde ani tak o sebepojetí, jako o představu "jak bych před nimi vypadal?", jinak řečeno o svou podobu před veřejností neboli image. Platnost Festingerovy teorie byl však v současnosti doložen experimentálním způsobem.

Běžné současné i tradiční nástroje a důsledky debilizace srovnané podle abecedy, nikoli podle rozšířenosti nebo váhy, jsou: absurdita, antivěda, bída, byrokracie, drogy a alkohol, hlad, iracionalita, náboženství - politické a mocenské aspekty, násilné chování a pornografie ve veřejném prostoru, poškozování životního prostředí, propaganda, zbrojení a války.

Debilizace se projevuje jak ve výlučných intelektuálních sférách, tak v nejbanálnější každodennosti. Příkladem prvního typu mohou být esotericky vypadající spory ve špičkovém akademickém prostředí mezi literárními i vědeckými intelektuály, o nichž "obyčejný člověk" nemá ponětí a nezajímají ho. Příkladem druhého typu jsou televizní zprávy a komentáře, většina obsahu denního tisku, zejména bulvárního, infotainment, televizní soutěže, reality shows a takzvané sportovní události zhlížené lidskými masami. Hlavní příčinou debilizace je mocenská posedlost, což je sloučenina mocenské pýchy a/nebo mocenské závislosti se stupiditou, z níž plyne nutnost kontroly lidí, jichž je naprostá většina a jejichž podíl na moci je malý nebo žádný.