Védy a křesťanství 4. Ježíš jako čistě literárně vytvořená postava!

[smilan]

Jedním z nejradikálnějších tvrzení stoupenců Véd je, že Ježíš Nazaretský nikdy fyzicky neexistoval. Jde prý jen o židy čistě literárně vytvořenou postavu, jejíž učení bylo převzato od gnostika Šimona Mága.

Jelikož jde opravdu o závažné tvrzení, podívejme se podrobněji na argumentaci příznivců Véd, ale zároveň také na protiargumenty, které jejich teorii vyvracejí.

Šimon Mág, nebo Simon Magnus, byl současníkem Ježíše Krista. Píše se o něm v Skutcích apoštolů (8,9): "V tom městě již odedávna žil jistý muž jménem Šimon. Byl čarodějem a zaváděl Samaritánských lid, tvrdíc o sobě, že je čímsi velkým. Všichni od malého až po velkého ho poslouchali a říkali: On je síla Boží, která se jmenuje velká. Poslouchali ho proto, že svými kouzly jich již delší dobu zaváděl, ale když uvěřili Filipovi, který jim hlásal poselství o království Božím a o jménu Ježíše Krista, dali se mu pokřtít. I sám Šimon uvěřil a dal se pokřtít. Přidržel se Filipa a když viděl znamení a velké divy, které se děly žasl. "O Šimonovi se píše ještě dál, až do konce kapitoly (8,24).

Příznivci Véd se se svým tvrzením a Šimonově autorství Ježíšova učení opírají o spis katolického otce Hippolyta, žijícího na přelomu 2. a 3. století. Do češtiny jej pod názvem: "Vymítání všeho kacířství" přeložil Jan Kozák.

V Naasejskem traktátu, který je jeho součástí popisuje Hipppolytus různé ranní křesťanské gnostické sekty a jejich kacířské odchylky od pravého učení církve. Píše se v něm také o Šimonovi Mágovi. Ten podle Hippolyta přebral nauku Ježíše Krista, ale vykládá ji jinak, než učí církev.

V Naasejskem traktátu uvádí Hippolytus celé statě z učení Šimona Mága se slovy "on říká". A toto slovní spojení, "on říká", se pravidelně opakuje v celém spisu, což je podle stoupenců Véd důkazem toho, že v podstatě celý Naasejský traktát je ve skutečnosti polemikou s učením jednoho jediného gnostika, a sice Šimona Mága.

Hippolytus nás tedy takovýmto způsobem seznamuje s jeho Šimona, přičemž jeho součástí jsou některé známé výroky Ježíše Krista z evangelií. Co je však nejdůležitější, tyto výroky vyznívají v Šimonově podání mnohem uceleněji a srozumitelněji, než je tomu v evangeliích.

No právě na základě porovnání hloubky výroků z učení Šimona Mága s učením Ježíše Krista v evangeliích dospívají příznivci Véd k názoru, že skutečným originálem je učení Šimonovo. Na podobných výrocích Krista v evangeliích totiž podle nich vidět, že jsou pouze převzaty a ještě k tomu zkomoleně a nedokonale.

Podle příznivců Véd to tedy znamená, že gnostické učení Šimona Mága je původní a mnohem dokonalejší, zatímco evangelia představují jen jeho méně dokonalé kopie. A ve svých úvahách pokračují dále tvrzením, že Ježíš ani nikdy neexistoval. Že to byla jen židy čistě literárně vytvořená postava.

Jak je to tedy ve skutečnosti? Kde je pravda?

Ježíš Kristus existoval! Sám ale nic nenapsal. Měl však učedníky, kteří po jeho smrti zaznamenali příběh jeho života i jeho učení. A jeho slova zaznamenali tak, jak je oni sami pochopili. A protože byli rozdílní, mnohé věci pochopili rozdílně. Synoptická evangelia Marka, Matouše a Lukáše jsou přibližně stejná, ale evangelium Janovo je rozdílné jeho pochopením Boží podstaty Ježíše.

Kromě toho však existují také apokryfní evangelia. Třeba evangelium Tomášovo, ve kterém je patrný gnostický, nebo jinak řečeno, védsky vliv.

Tomáš byl už totiž pravděpodobně před svým setkáním s Ježíšem ovlivněn gnostickým učením a přes jeho optiku chápal také mnohá slova svého Mistra. A přesně tohle byl také případ Šimona Mága, který přebral části Ježíšova učení, avšak vykládal je na základě svých vlastních, dřívějších znalostí Véd, transformovaných do gnostického učení.

Řecké slovo gnose znamená poznání. Jde o poznání cesty lidské bytosti do říše Světla, nacházející se nad hmotností. V říši Světla plane věčný oheň Ducha a chrlí jiskry. A tyto drobné jiskry ohně věčného Ducha jsme my lidé. Smyslem našeho bytí v hmotném světě je, abychom svou jiskru ohně ducha v sobě rozžhavili na maximum prostřednictvím čestného, ušlechtilého a dobrého života. Aby se z ní stal zářivý plamen ducha, který se bude moci nakonec znovu sjednotit s věčným ohněm velkého Ducha v říši Světla a obohatit ho svým maličkým dílem jedinečnosti. Úsilí o toto sjednocení je jediným skutečným smyslem bytí každého z nás.

Podle gnostického učení existuje věčný, kosmický princip Krista, jako ukazatele cesty ke Světlu. Jako ukazatele správného života ve hmotě, který vede ke znovu sjednocení jiskry lidského ducha s nikdy nehasnoucím plamenem velkého Ducha. A gnose, čili poznání, má být poznáním tohoto vesmírného principu, ukazujícího cestu ke Světlu.

Například Tomáš ve svém apokryfním evangeliu píše v duchu gnostického učení toto:

"Ježíš řekl: Když se vás budou ptát, odkud jste přišli?, odpovíte jim: Přišli jsme ze Světla. Přišli jsme z toho místa, kde Světlo povstalo samo ze sebe. Vzniklo a zjevilo se ve svém obraze. Když se vás budou ptát: Kdo jste?, tak odpovíte: Jsme jeho synové a jsme vyvolení živého Otce."

I Jan na začátku svého synoptického evangelia píše o Kristu v duchu gnostického poznání jako o "pravém Světle, přicházejícím na tento svět, které osvěcuje každého člověka".

"Ve světě bylo, svět ním povstal, ale svět ho nepřijal. Do svého vlastního přišlo, ale jeho vlastní ho nepřijali. Tím však, co ho přijali, dal schopnost stát se dětmi Božími (dětmi Světla)."

No a Šimon Mág také poznal učení Ježíše Krista, ale protože byl z největší pravděpodobností už před ním ovlivněn gnozí, čili transformovaným učením Véd, ve svém vlastním učení vykládal Ježíšovy výroky právě tímto způsobem. A je potom zcela pochopitelné, že současným příznivcům Véd vyznívá Šimonova interpretace některých výroků Ježíše v jeho védsko gnostickém výkladu mnohem uceleněji a smysluplněji, jako je tomu v synoptických evangeliích.

Ježíš však mluvil přímo z Pravdy, ze které byly kdysi dávno inspirovány také Védy. Ježíš totiž přišel na Zemi z této jediné, věčné a živé Pravdy. Byl její pozemským vtělením! Byl samotným Slovem Božím v lidském těle! Proto vždy říkal všeobsáhle, aniž by se nechal svázat terminologii nějakého tehdy existujícího, nebo dávného náboženství. Proto ho židovská duchovní elita považovala za rouhače a proto bylo možné nalézt v jeho slovech i odezvu dávného védského poznání.

Sám však nic osobně písemně nezaznamenal a proto vše, co nám po něm v písemné podobě zůstalo, bude vždy odrážet pouze míru osobního pochopení konkrétního autora. A to na základě jeho osobní duchovní zralosti, nebo na základě jeho předchozího duchovního poznání, kterým byl ovlivněn.

A proto také vykládal Šimon Mág ve svém učení některé výroky Ježíše Krista sobě vlastním způsobem, což bylo příznačné pro mnohé tehdejší gnostické skupiny. Tyto gnostické skupiny byly přirozenou součástí ranního křesťanství, ale později byla celá gnostická větev prvotního křesťanství zavržena, protože podle církevních otců obsahovala bludy, přinesené z jiných náboženství, jakož také různé vlivy, třeba indické, nebo perské.

Skutečná pravda byla ale taková, že gnose, jako princip individuálního duchovního poznávání cesty ke Světlu byla nepohodlná. Nepohodlná, protože mocensky stále více se upevňující oficiální církev začala nahrazovat princip svobodného a samostatného poznávání cesty ke Světlu principem víry. Víry v nařízení, teze a dogmata oficiální církve, která se z předchozího, svobodného a čistě duchovního společenství začínala transformovat do pozice světského mocenského činitele.

Vyzvedávání učení Šimona Mága lze tedy vnímat jako určitý druh nostalgie za ztraceným, zapomenutým a oficiální církví zavrženým proudem prvotního, gnosticko védského křesťanství, přičemž z hlediska skutečné pravdy šlo o poznání velmi hluboké a nesmírně duchovně inspirující. Poznání, které nám má co říci i dnes, protože v mnoha ohledech mnohem správněji objasňovalo smysl slov Ježíše Krista, než tomu bylo v oficiální církvi, pomalu se transformující ve světskou mocenskou organizaci.

Celkem logicky byly proto církví mezi synoptická evangelia vybrané pouze ty spisy, které neobsahovaly gnosticko védské vlivy. Vše ostatní začalo být popíráno a považováno za kacířství. Církev totiž chtěla vládnout a ovládat. Proto jí dokonale vyhovoval model papežské, centralizované církve, odkud vycházejí závazné pravdy víry pro všechny, o kterých se už dále neuvažuje a nepochybuje. Gnostický důraz na samostatný duchovní pokrok bez potřeby zprostředkovatele se proto stal absolutně nepřijatelný.

PS. K pokusům příznivců Véd o zdiskreditování faktu reálné existence Krista patří například také jejich tvrzení, že v životopisech Buddhy, žijícího pět století před Kristem, přeložených ze sanskrtu se mluví o tom, jak Buddha uzdravoval, jak chodil po vodě, nebo jak zázračně nasytil zástupy. I Ježíš uzdravoval, chodil po vodě a zázračně nasytil zástupy. Je to prý tedy jasný důkaz toho, jak se židovští plagiátoři inspirovali životopisem Buddhy a stejné prvky využili při svém literárním vytváření fiktivní postavy Ježíše Krista.

Pravda je ale jiná! Kdo totiž přichází přímo od Boha, jako Ježíš, nebo kdo přichází z říše ducha s konkrétním posláním jako Buddha, má ve své výbavě určité standardní vyšší schopnosti, což znamená, že o nějakém kopírování a přebírání nemůže být ani řeči. V obou případech jde totiž o úzké propojení směrem k Výšinám, jehož důsledkem jsou stejné vyšší schopnosti.

No a zcela na závěr ta nejdůležitější a nejsmutnější věc. Nepřekonatelné bloky, které si mnozí stoupenci Véd vytvořili vůči křesťanství jim totiž znemožňují poznat, že právě v linii křesťanství Světla a jako pokračování poslání Ježíše Krista byly světu Shora darovány nové Védy v podobě Poselství Grálu. Toto Poselství totiž čerpá přímo z Boží Pravdy tak, jako kdysi dávné Védy a proto v sobě nese přesně tutéž, původní védskou moudrost, jenomže v nové, dnešní době přizpůsobené formě.

Pradávnou védskou moudrost v její nové podobě však může rozpoznat pouze ten, koho duch je živý a flexibilní. Pouze ten, kdo není vnitřně svázán nepřekonatelnou předpojatostí vůči křesťanství a osobě Ježíše Krista.

[Michal Mauser]

Reálnou existenci Krista popírá mnoha argumenty i dokument Zeitgeist The Movie.

[Olga X]

Dobrý den,
nevím kolik máte tady na fóru žen, ale asi moc ne. Prosím proto o pochopení, pokud se vám moje názory budou zdát tak trochu jiné.
Jsem věřící, odnepaměti. Je mi jasné, že pro spoustu lidí je otázka, zda Ježíš existoval, anebo ne, dost iritují.
A tedy jak to mám já, coby věřící: pro mne vůbec není podstatné se zabývat otázkou, zda Ježíš žil, anebo nežil. Všeobecně věřím, že žil, ale v modlitbě zásadně mluvím s Bohem
Jsem příslušník evangelické církve českobratrské, takže vzývání svatých a panny Marie tímto taky odpadá.
Kdysi za totality jsem v Praze chodila do tzv.společenství, anebo do sboru, jak někdo říká.
Byla to krásná doba a získala jsem neskutečně mnoho vědomostí, které v sedmdesátých letech člověk jinde těžko získal.
Za to jsem církvi moc vděčná.
Potkala jsem tam spoustu zajímavých lidí, ale nikdy jsem nedokázala, až na pár výjimek navázat s lidmi z církve užší kontakty.
Částečně to bylo způsobeno i mojí, v té době hodně uzavřenou povahou.
Po nějaké době jsem zjistila, že v každé zaplivané hospodě cítím Boží přítomnost více, než v kostele. Tedy ne vždy, když člověk vejde do Notre Dame, anebo Sacre Ceur tak samozřejmě Boží přítomnost cítí, ale je to pocit úcty. V té hospodě, je to spíše pocit lásky a slitování.
Ne že bych byla vymetač hospod, stejný pocit mám i v jiných veřejných zařízeních, kde se lidi takzvaně odkopávají z předstírání toho, jací doopravdy jsou.
Postupem času jsem pravidelné návštěvy kostela absolutně odpískala a zajdu jen, když si potřebuji "promluvit s Bohem tak nějak u něj".
Jinak s ním mluvím nejvíce v lese, na procházkách. Možná tomu někdo říká meditace - pro mne je to rozhovor s Bohem.
Zjistila jsem, že tak jako víru, tak i Boha mám tak nějak pořád u sebe, jako reset tlačítko a když nevím, tak zresetuji, zeptám se ho - moje svědomí odpoví a jdu dál.
Taky nesdílím představu nebe, jako místa, kde se budu povalovat na obláčku a hrát na harfu. Myslím že každá představa života po životě je úměrná době, ve které člověk žije. Protože nedá se srovnávat to, jak si Boha a Krista představovali lidé za doby Karla čtvrtého a dnes. Moje představa je ta, že život na druhé straně není nebe, ani peklo, ale pocit. Pokud překročí někdo hranici života, nese si sebou svoje pocity, což znamená: laskavost, bezcitnost atd... a to tvoří jeho nebe, anebo peklo.
Ale v podstatě mne tak nějak vůbec netrápí to, co bude a jak bude. Věřit, znamená důvěřovat a spolehnout se na to, že Bůh ví, co a jak. A jestli Ježíš Kristus existoval? Bože můj!