Sobecká hloupost, opakující se každé léto
Zkuste si poslechnout nějakou komerční rozhlasovou stanici, vysílající hlavně hudbu a každou hodinu krátké zprávy. Součástí zpráv je předpověď počasí, no a právě předpovědi počasí se to týká.
Prázdninové měsíce jsou totiž obdobím vrcholu léta, což se projevuje vedry a suchem. Tak tomu bylo také 17.7. 2018, kdy jsem si vyslechl inkriminované zprávy. Venku vše pomalu vysychalo, chřadlo a živořilo. Už déle vydatně nepršelo, bylo velmi teplo a sucho, s výrazným deficitem vláhy. Kukuřici se od sucha stáčely listy, vysychaly dýně, brambory i ostatní plodiny. Celá příroda až doslova prahla po vláze a čekala na ni jako na požehnání.
No a za tohoto stavu oznamoval v předpovědi počasí bodrý hlas moderátora, že žel počasí se zhorší, zamračí se a na většině území bude hrozit déšť.
Tyto jeho slova jsou svědectvím neuvěřitelného sobectví a fatálního odtržení od reality. Dotyčný pán a jemu podobní totiž vnímají déšť během léta jako hrozbu.
Ale hrozbu čeho? No přece jejich osobních volnočasových aktivit! Jako nebezpečnou hrozbu jejich pikniků, výletů, mejdanů, hudebních festivalů a jiných příjemných způsobů letního užívání si. Podle tohoto druhu konzumně zaměřených lidí by bylo nejlepší, kdyby stále svítilo slunce s teplotou kolem třiceti stupňů. To by bylo léto, jaké má být a jaké by jim dokonale vyhovovalo. Déšť je pro ně hrozba, protože jim znepříjemňuje jejich plány, nebo je dokonce někdy zcela znemožňuje.
Tito lidé totiž vůbec netuší, a ani je to nezajímá, že rostlinné produkty, které jsou pěstovány pro naši obživu potřebují optimální počet slunečných dní, ale také optimální množství srážek a vláhy. A to kvůli tomu, aby mohlo být všeho hojnost na našem stole.
K jednoduchosti takovéhoto pochopení však tito lidé nikdy nedošli, protože oni přece nakupují v obchodních řetězcích, a tam je vždy všeho dostatek. Souvislost deště s tímto dostatkem vůbec nechápou a ani nad tím nikdy neuvažovali.
Ale všechno je jinak! Avizovaná "hrozba" deště, která se pak opravdu na základě zmíněné předpovědi počasí naplnila, nebyla vůbec žádnou hrozbou, ale požehnáním. Velkým požehnáním pro přírodu a všechno rostlinstvo, které mohlo konečně doplnit alespoň část svého deficitu vláhy, a které si po ochlazení mohlo alespoň na chvíli odpočinout od veder.
Celá tato záležitost nám ale ukazuje mnohem více, než se na první pohled zdá. Ukazuje nám neuvěřitelnou hloubku sobectví mnoha současných lidí, kteří vnímají realitu života jedině prizmatem toho, co je pro ně osobně výhodné, přičemž nejsou schopni chápat širší souvislosti života.
Ne déšť je hrozbou milí přátelé! Vy sami, s vaším úzkoprsým smýšlením a sobectvím jste hrozbou pro tento svět! Neboť ve svém egoismu a absolutním odtržení od reality vidíte hrozbu tam, kde jde ve skutečnosti o požehnání. Vidíte tedy zlo tam, kde jde o dobro. A naopak, to co vy osobně považujete za dobro, je ve skutečnosti jen vašim sobectvím, a tedy zlem.
Je však katastrofou, že tento konkrétní příklad, který zde zmiňujeme, je obrazem a svědectvím celkového vztahu mnoha lidí k životu jako takovému. Podobně sobeckým způsobem totiž neuvažují pouze ve vztahu k počasí, ale ve vztahu ke všemu. Je tím poznamenána celá jejich struktura myšlení, jakož také jejich základní hodnotová orientace.
Po celý svůj život proto žijí v království křivých zrcadel, ve kterém jim jejich egoistické zaměření jenom na sebe sama křiví vnímání skutečné reality. A proto jménem svého sobeckého kultu takzvaného "dobra" pustoší přírodu a drancují planetu. Děje se tak pro jejich "dobro" a jejich blahobyt, které jsou ve skutečnosti jen sobeckou bezohledností, neschopnou vnímat, jak všemu kolem sebe ubližují.
Taková je pravda o našem světě a na naší civilizaci. Taková je pravda o egoisticky bezohledných lidech našeho světa, kteří chtějí žít naplno a užívat si. To je pro ně hlavním měřítkem věcí! To je rozhodující! Vše ostatní je vedlejší a nezajímavé.
Jak ale nazvat takovéto bytosti? Jak je označit a jak je pojmenovat? Jsou to opravdu lidé? Neboť pravá lidskost, skutečná lidskost začíná až tam, kde jsme schopni povznést se nad své vlastní, sobecké zájmy.
Pravá lidskost začíná až tam, kde jsme schopni vnímat vše živé kolem nás v širších souvislostech a ne pouze prizmatem vlastních sobeckých přání. V souvislostech toho, že ne moje osobní přání jsou středem vesmíru a měřítkem všech věcí, ale že každý z nás je drobnou součástí velkého celku univerza. A podstata lidskosti spočívá v chtění dobra tohoto velkého celku. V chtění dobra, které přináší požehnání všem bytostem a bere ohled na vše, co je existuje.
Hledět pouze na své vlastní dobro a své vlastní přání bez ohledu na cokoliv jiného je naopak neštěstím a hrozbou našeho světa. Je to něco ubohé a nízké, co nás lidsky devalvuje a znehodnocuje.
Buďme proto lidmi a ne sobci! Mysleme jako lidé, mluvme jako lidé, jednejme jako lidé a vnímejme svět jako lidé!
A zároveň nebuďme povrchními! Povrchně nepřijímejme nejrozličnější konzumní hlouposti, které se do nás snaží ze všech stran hustit a jejichž nekritickým přijímáním pozvolna degeneruje naše lidskost.
Buďme lidmi a nikdy nezapomínejme, že skutečná lidskost začíná až tam, kde je v mysli, ve vědomí a v jednání rozhodující dobro celku. Neboť když se bude dařit celku, bude se dařit i všem jeho částem, tedy také nám osobně.
Pokud však budeme poškozovat celek našimi osobními přáními, pokud je budeme uskutečňovat na jeho úkor, nepředstavitelná síla celku univerza se začne pozvolna stavět proti nám. Začne se proti nám bouřit, začne nás bít a nakonec, pokud se ani pod údery přírodních sil nevzpamatujeme a nezbavíme vlastního sobectví, budeme muset být v přirozené sebeobraně celku vymazáni z povrchu zemského, i celého tohoto stvoření, kterému svým egoistickým vnímáním dobra pouze škodíme.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š.
Úvahy o životě uživatele smilan
Pravidla fóra
Než cokoli napíšete, prosíme, prostudujte si zdejší stručnou (N)etiketu (přímý odkaz ZDE), na jejíž neznalost nebude brán při případném řešení problému zřetel. Děkujeme. Tým fóra ETIQ.CZ, z.s.
Než cokoli napíšete, prosíme, prostudujte si zdejší stručnou (N)etiketu (přímý odkaz ZDE), na jejíž neznalost nebude brán při případném řešení problému zřetel. Děkujeme. Tým fóra ETIQ.CZ, z.s.
- smilan
- Občasný diskutér
-
O příčině selhávání standardní politiky
Žijeme v demokracii a ta je založena na demokratických volbách. Ve volbách můžeme zvolit své osobní politické kandidáty, jakož také stranu, s jejíž programem se nejvíce ztotožňujeme. Při opravdu hlubokém pohledu však zjistíme, že všechny strany mají přece jen cosi společného. Že se v určité zásadní věci téměř vůbec od sebe neliší.
Tím společným jmenovatelem jsou totiž vždy jen sliby, směřující k pozvednutí hmotné, materiální a ekonomické úrovně. Všichni svorně vidí právě v tomto jediném lék na všechny naše problémy. Každé volby jsou proto jakýmsi prohlášením velkého, společného přesvědčení, že jediná cesta ke štěstí, prosperitě a pozvednutí společnosti je neoddělitelně spojena pouze s rostoucím ekonomickým potenciálem, s příznivými hospodářskými ukazateli, s větším objemem peněz, s příznivějším podnikatelským prostředím, s vyššími platy, lepšími službami, infrastrukturou a podobně. Prostě neustále pouze hmota, hmota a zase jen hmota.
Z těchto názorů však cítit určitý závan malosti z duší těch, kteří sami sebe považují za potencionální vůdce, kteří jsou schopní vést národ po volbách správným směrem. Cítit z nich osobní upnutí se na druhořadé a fatální nevědomost o duchovní podstatě univerza, postavené na existenci morálních a mravních hodnot. Žádná z politických stran a žádný z kandidátů totiž nezahrnuje do svého programu ani náznak snahy o duchovní, to jest morální a mravní pozvednutí obyvatelstva, čímž v podstatě celá politická sféra odhaluje velmi omezený, duševní obzor všech svých aktérů.
Neboť v chodu našeho univerza vždy bude a zůstane pravdou skutečnost, že pouze z duchovní obrody života, žitého v souladu se základními morálními a mravními zásadami, může vyvstat opravdu zdravý materiální a ekonomický růst, a pouze tato cesta představuje jedinou správnou a plnohodnotnou cestu vzhůru, k harmonii a spokojenosti všech vrstev společnosti.
Žel, náš svět se vydal jinou cestou! Cestou falešného přesvědčení, že pouze čistě materiální rozvoj samotný nám může zaručit spokojenost a pravé lidské štěstí. Jak se však ukazuje, je to naopak cesta k nezdravým vztahům ve společnosti, je to zdroj ustavičného pnutí mezi lidmi, je to brána k osobnímu i národnímu egoismu, a je to v podstatě hlavní příčina, která během celé historie přinášela lidstvu se železnou pravidelností ničivé střety uvnitř národů i mezi jednotlivými národy navzájem.
Pokud se ale v této souvislosti bude někdo snažit upozornit na vyspělé země západního světa, na spokojenost a blahobyt tam panující, měl by rozhodně vědět, že jejich blahobyt je budován většinou vždy na úkor druhých, ekonomicky slabších. A mimo jiné je právě takovýto typ konzumního životního stylu pro všechny obyvatele naší planety neudržitelným, a to z hlediska jejích omezených přírodních zdrojů. To znamená, že tak, jak žije západní svět, nemůže žít obyvatelstvo celé planety, protože naše Země nemá na to kapacity. Pokud to nebudeme respektovat, znamená to jistou cestu k sebe zničení!
Proto je třeba zdůraznit: prvořadým zájmem všech pravých vůdců národů musí být důraz na duchovní, morální a mravní vzestup obyvatelstva, založený na preferování a oceňování hodnot, jako je čestnost, spravedlnost, ohleduplnost, lidskost, dobro, vnitřní ušlechtilost, žitá duchovnost, skromnost, jednoduchost, poctivost a podobně. Jedině z toho základu se může začít odvíjet zdravý a udržitelný materiální rozvoj, který nebudou ohrožovat žádné krize, ani žádné z krizí plynoucí konflikty, ani z konfliktu plynoucí válečné střety.
Ale abychom nezůstali pouze při konstatování situace, ukažme si možnou cestu k uskutečnění tohoto velkého cíle. V současnosti se v různých oblastech společnosti využívá služeb mnoha poradců. Různé podniky a firmy mají své právní, nebo reklamní konzultanty, politici mají své asistenty a podobně. Aby se věci začaly ubírat správným směrem, vůdci, nacházející se na různých úrovních řízení státu, by měli mít ochotu naslouchat i poradnímu hlasu lidí, znalých duchovních zákonitostí a lidí pevných mravních zásad, jehož zohlednění by bylo po vzájemné konzultaci začleněno do výsledných, reálných záměrů a rozhodnutí.
Nebral by se tedy ohled tak, jak dnes jen na peníze a hmotný prospěch, ale braly by se v úvahu také mravní aspekty věcí. Následná realizace takovýchto projektů by pak musela nutně přinést dosud nepoznaný prospěch všem obyvatelům společnosti, a v nemalé míře i celému kolektivu lidí, kteří se o něj zasloužili. Pak by se na vůdce národa pouze stále nenadávalo tak, jak je tomu dnes, ale lidé by si jich vážili a cenili.
Pokud ale budeme vysoké duchovní, mravní a morální principy donekonečna oddělovat od běžného života, jak se to děje dosud, zůstanou tyto dvě věci od sebe navždy na míle vzdálenými. Pak budeme v reálném životě kráčet cestou tupého, bezcitného a chladného materialismu, ve kterém se duchovní hodnoty a jejich reálný dopad na náš každodenní život vůbec neprojevují.
Mravnost a morálka, nesmí být tedy něco, o čem se pouze mluví, ale musí být reálně uplatňovány v praxi, musí být zohledněny při všech rozhodnutích vedoucích pracovníků, ať již ve státním, nebo soukromém sektoru. Musí být zohledněny ve všech vážných záměrech a projektech, a živě přítomné při jejich realizaci od počátečního až do konečného stadia.
Mělo by se tak dít za pomoci konzultantů, znalých duchovních zákonitostí, přičemž tento stav by měl být jen dočasným přemostěním ke stavu ideálnímu, kdy bude každý člověk schopný rozhodovat správným způsobem samostatně, ačkoli to není vůbec tak složité jak se zdá, protože nás k tomu stále vybízí tichý hlas našeho vlastního svědomí. Kdo však dnes naslouchá hlasu svého svědomí? A kdo se jím řídí?
A na závěr něco na Slovanskou strunu. Víte v čem spočívá velká budoucnost Slovanstva, o níž hovořil již německý filozof Herder a ještě mnozí jiní po něm?
Právě ve schopnosti realizace výše zmíněných ideálů, protože Slované mají duchovní, mravní a morální potenciál pozvednout kapitalismus západního typu na mravně a lidsky vyšší stupeň. Mají předpoklady změnit současný, už skutečně morálně zahnívající kapitalismus bez lidské tváře na nový systém s lidskou tváří, který v sobě obsáhne všechno to nejlepší ze starého a obohatí jej o mravní a morální rozměr, který tomu starému chybí.
Slované mají všechny vnitřní předpoklady k tomu, aby ukázali světu jedinou možnou správnou cestu, vedoucí z omylu současné materialistické omezenosti, ke skutečnému a pravému rozmachu národů i celé lidské civilizace.
Pokud však Slované tuto schopnost nerozvíjí a nezrealizují, budou národy Země nadále kráčet svou širokou cestou fatální materiální omezenosti, kterou považují za samospasitelnou, avšak na jejímž konci nás ve skutečnosti nečeká nic jiného, než sebezničení. Nic jiného, jako vnější zkáza, která bude pouze logickou a nezbytnou materializaci naší zkázy vnitřní. Naší zkázy duchovní a mravní.
Obroďme se proto duchovně a mravně! Pak se totiž bude moci naše vnitřní obrození zmaterializovat do podoby obrody vnějších společenských poměrů. Do podoby obrozené společnosti se skutečně lidskou tváří, k realizaci které může přispět každý jednotlivec, chápající tyto jednoduché skutečnosti. A to svým vlastním, osobním, duchovním a morálním obrozením. Bez tohoto nezbytného základu a začátku se totiž věci nikdy nemohou pohnout správným směrem. Neboť každá cesta k velkým cílům může vždy začít pouze prvním krokem.
A proto ho učiňme! Každý sám za sebe!
Žijeme v demokracii a ta je založena na demokratických volbách. Ve volbách můžeme zvolit své osobní politické kandidáty, jakož také stranu, s jejíž programem se nejvíce ztotožňujeme. Při opravdu hlubokém pohledu však zjistíme, že všechny strany mají přece jen cosi společného. Že se v určité zásadní věci téměř vůbec od sebe neliší.
Tím společným jmenovatelem jsou totiž vždy jen sliby, směřující k pozvednutí hmotné, materiální a ekonomické úrovně. Všichni svorně vidí právě v tomto jediném lék na všechny naše problémy. Každé volby jsou proto jakýmsi prohlášením velkého, společného přesvědčení, že jediná cesta ke štěstí, prosperitě a pozvednutí společnosti je neoddělitelně spojena pouze s rostoucím ekonomickým potenciálem, s příznivými hospodářskými ukazateli, s větším objemem peněz, s příznivějším podnikatelským prostředím, s vyššími platy, lepšími službami, infrastrukturou a podobně. Prostě neustále pouze hmota, hmota a zase jen hmota.
Z těchto názorů však cítit určitý závan malosti z duší těch, kteří sami sebe považují za potencionální vůdce, kteří jsou schopní vést národ po volbách správným směrem. Cítit z nich osobní upnutí se na druhořadé a fatální nevědomost o duchovní podstatě univerza, postavené na existenci morálních a mravních hodnot. Žádná z politických stran a žádný z kandidátů totiž nezahrnuje do svého programu ani náznak snahy o duchovní, to jest morální a mravní pozvednutí obyvatelstva, čímž v podstatě celá politická sféra odhaluje velmi omezený, duševní obzor všech svých aktérů.
Neboť v chodu našeho univerza vždy bude a zůstane pravdou skutečnost, že pouze z duchovní obrody života, žitého v souladu se základními morálními a mravními zásadami, může vyvstat opravdu zdravý materiální a ekonomický růst, a pouze tato cesta představuje jedinou správnou a plnohodnotnou cestu vzhůru, k harmonii a spokojenosti všech vrstev společnosti.
Žel, náš svět se vydal jinou cestou! Cestou falešného přesvědčení, že pouze čistě materiální rozvoj samotný nám může zaručit spokojenost a pravé lidské štěstí. Jak se však ukazuje, je to naopak cesta k nezdravým vztahům ve společnosti, je to zdroj ustavičného pnutí mezi lidmi, je to brána k osobnímu i národnímu egoismu, a je to v podstatě hlavní příčina, která během celé historie přinášela lidstvu se železnou pravidelností ničivé střety uvnitř národů i mezi jednotlivými národy navzájem.
Pokud se ale v této souvislosti bude někdo snažit upozornit na vyspělé země západního světa, na spokojenost a blahobyt tam panující, měl by rozhodně vědět, že jejich blahobyt je budován většinou vždy na úkor druhých, ekonomicky slabších. A mimo jiné je právě takovýto typ konzumního životního stylu pro všechny obyvatele naší planety neudržitelným, a to z hlediska jejích omezených přírodních zdrojů. To znamená, že tak, jak žije západní svět, nemůže žít obyvatelstvo celé planety, protože naše Země nemá na to kapacity. Pokud to nebudeme respektovat, znamená to jistou cestu k sebe zničení!
Proto je třeba zdůraznit: prvořadým zájmem všech pravých vůdců národů musí být důraz na duchovní, morální a mravní vzestup obyvatelstva, založený na preferování a oceňování hodnot, jako je čestnost, spravedlnost, ohleduplnost, lidskost, dobro, vnitřní ušlechtilost, žitá duchovnost, skromnost, jednoduchost, poctivost a podobně. Jedině z toho základu se může začít odvíjet zdravý a udržitelný materiální rozvoj, který nebudou ohrožovat žádné krize, ani žádné z krizí plynoucí konflikty, ani z konfliktu plynoucí válečné střety.
Ale abychom nezůstali pouze při konstatování situace, ukažme si možnou cestu k uskutečnění tohoto velkého cíle. V současnosti se v různých oblastech společnosti využívá služeb mnoha poradců. Různé podniky a firmy mají své právní, nebo reklamní konzultanty, politici mají své asistenty a podobně. Aby se věci začaly ubírat správným směrem, vůdci, nacházející se na různých úrovních řízení státu, by měli mít ochotu naslouchat i poradnímu hlasu lidí, znalých duchovních zákonitostí a lidí pevných mravních zásad, jehož zohlednění by bylo po vzájemné konzultaci začleněno do výsledných, reálných záměrů a rozhodnutí.
Nebral by se tedy ohled tak, jak dnes jen na peníze a hmotný prospěch, ale braly by se v úvahu také mravní aspekty věcí. Následná realizace takovýchto projektů by pak musela nutně přinést dosud nepoznaný prospěch všem obyvatelům společnosti, a v nemalé míře i celému kolektivu lidí, kteří se o něj zasloužili. Pak by se na vůdce národa pouze stále nenadávalo tak, jak je tomu dnes, ale lidé by si jich vážili a cenili.
Pokud ale budeme vysoké duchovní, mravní a morální principy donekonečna oddělovat od běžného života, jak se to děje dosud, zůstanou tyto dvě věci od sebe navždy na míle vzdálenými. Pak budeme v reálném životě kráčet cestou tupého, bezcitného a chladného materialismu, ve kterém se duchovní hodnoty a jejich reálný dopad na náš každodenní život vůbec neprojevují.
Mravnost a morálka, nesmí být tedy něco, o čem se pouze mluví, ale musí být reálně uplatňovány v praxi, musí být zohledněny při všech rozhodnutích vedoucích pracovníků, ať již ve státním, nebo soukromém sektoru. Musí být zohledněny ve všech vážných záměrech a projektech, a živě přítomné při jejich realizaci od počátečního až do konečného stadia.
Mělo by se tak dít za pomoci konzultantů, znalých duchovních zákonitostí, přičemž tento stav by měl být jen dočasným přemostěním ke stavu ideálnímu, kdy bude každý člověk schopný rozhodovat správným způsobem samostatně, ačkoli to není vůbec tak složité jak se zdá, protože nás k tomu stále vybízí tichý hlas našeho vlastního svědomí. Kdo však dnes naslouchá hlasu svého svědomí? A kdo se jím řídí?
A na závěr něco na Slovanskou strunu. Víte v čem spočívá velká budoucnost Slovanstva, o níž hovořil již německý filozof Herder a ještě mnozí jiní po něm?
Právě ve schopnosti realizace výše zmíněných ideálů, protože Slované mají duchovní, mravní a morální potenciál pozvednout kapitalismus západního typu na mravně a lidsky vyšší stupeň. Mají předpoklady změnit současný, už skutečně morálně zahnívající kapitalismus bez lidské tváře na nový systém s lidskou tváří, který v sobě obsáhne všechno to nejlepší ze starého a obohatí jej o mravní a morální rozměr, který tomu starému chybí.
Slované mají všechny vnitřní předpoklady k tomu, aby ukázali světu jedinou možnou správnou cestu, vedoucí z omylu současné materialistické omezenosti, ke skutečnému a pravému rozmachu národů i celé lidské civilizace.
Pokud však Slované tuto schopnost nerozvíjí a nezrealizují, budou národy Země nadále kráčet svou širokou cestou fatální materiální omezenosti, kterou považují za samospasitelnou, avšak na jejímž konci nás ve skutečnosti nečeká nic jiného, než sebezničení. Nic jiného, jako vnější zkáza, která bude pouze logickou a nezbytnou materializaci naší zkázy vnitřní. Naší zkázy duchovní a mravní.
Obroďme se proto duchovně a mravně! Pak se totiž bude moci naše vnitřní obrození zmaterializovat do podoby obrody vnějších společenských poměrů. Do podoby obrozené společnosti se skutečně lidskou tváří, k realizaci které může přispět každý jednotlivec, chápající tyto jednoduché skutečnosti. A to svým vlastním, osobním, duchovním a morálním obrozením. Bez tohoto nezbytného základu a začátku se totiž věci nikdy nemohou pohnout správným směrem. Neboť každá cesta k velkým cílům může vždy začít pouze prvním krokem.
A proto ho učiňme! Každý sám za sebe!
- smilan
- Občasný diskutér
-
Nemravnost naše každodenní
Léto je obdobím, které se snad nejvýraznějším způsobem dostává do rozporu s mravností. Člověk si proto musí dávat pozor a hlídat mravní integritu vlastní osobnosti. Jinak může mít na něj letní nápor nejrozličnějších druhů nemravnosti velmi destruktivní duchovní vliv. Může strhnout jeho vnitřek hluboko dolů a zdevastovat ho, protože ve skutečnosti jde o mnohem víc, než se na první pohled zdá.
O co tu tedy jde a proč bychom neměli tyto věci vůbec zlehčovat?
Základní principy bytí jsou jednoduché. Proto jsou pochopitelné každému. Stačí na ně logika desetiletého dítěte. Velkým paradoxem naší civilizace je však skutečnost, že tyto jednoduché souvislosti není schopna pochopit většina vzdělaných, inteligentních a moderních lidí dnešní doby.
Naše univerzum je místem ustavičného pnutí mezi dvěma protichůdnými principy. Mezi dobrem a zlem!
Dobro je princip konstruktivní, budující a harmonizující. Zlo je princip úpadkový, destruktivní a vše směřující ke zničení.
Mravnost je možné jednoznačně přiřadit ke konstruktivnímu principu bytí, čili k dobru. A naopak, nemravnost zase k destruktivnímu principu bytí, čili ke zlu.
No a právě zde dochází k nepochopitelnému rozporu naší civilizace s nejelementárnější logikou. Pokud se totiž chceme mít jako jednotlivci, i jako společnost dobře tak, jak to chtějí absolutně všichni lidé bez rozdílu, nezbytným předpokladem dosažení tohoto cíle je preferování konstruktivního principu bytí. To znamená principu dobra, ke kterému můžeme jednoznačně přiřadit také mravnost.
V rozporu s tím však naopak naše civilizace všemožně podporuje destruktivní princip bytí, čili zlo, a to právě v podobě nemravnosti. Nicméně podporováním nemravnosti, to jest zla, nelze nikdy dosáhnout toho, aby bylo na světě opravdu lépe.
Naopak, je to cesta k postupnému rozkladu a destrukci společnosti, přičemž zmiňovaného, rozkladného principu nemravnosti jsou dnes plné filmy, divadla, časopisy, knihy, výtvarná díla, nebo dokonce móda a reklama.
Kdybychom měli mluvit podrobně o všech těchto oblastech umění a života a ukázat si, jakým konkrétním způsobem jsou prorostlé rozkladnou nemravností, trvalo by to velmi dlouho. Podívejme se proto jenom na jednu jedinou oblast, a sice na herecké umění, které v podobě divadla a filmu velmi intenzivně zasahuje do společenského povědomí. Celkem konkrétně půjde o nedávný skandál na festivalu "Divadelní svět Brno 2018" kde vystoupil slovinský soubor s hrou "Vaše násilí, naše násilí".
V této hře ústřední postava křesťanství znásilňuje muslimku, co lze objektivně považovat za výplod nemocného mozku. A kromě toho se ve hře nacházely také různé jiné obscénnosti, na základě kterých padaly trestní oznámení. Pobouření slušných lidí dosáhlo až takové míry, že svým protestem přerušili představení, což musela přímo na místě řešit policie.
Ke hře se vyjádřil také kardinál a pražský arcibiskup Dominik Duka. Prohlásil, že lidé, kteří ji prezentují by měli být stíháni. Takové něco si totiž podle něj netroufl ani nacistický režim, ani komunistický režim, a to byly totalitní režimy.
Co dodat k této kratičké sondě do charakteru současného divadla, ale i filmu? Snad jen tolik, že člověk by si měl vědomě chránit mravní integritu vlastní osobnosti a jednoduše nejít na podobný, destruktivní druh divadla. Nebo, pokud se tam dostal nevědomky, má dát demonstrativním odchodem z představení najevo svůj osobní protest.
Lidé by prostě neměli chodit do divadel jako nějaké slepé stádo a nechat se tam krmit nemravností a mnoha jinými, takzvaně uměleckými výplody nemocných mozků jen proto, že režisér mě nějaké jméno, nebo proto, že jednotliví herci v herecké branži něco znamenají.
Neboť jako hnůj nepatří do obýváku, tak i nejrůznější nízkost, která se dnes šíří z jevišť mnoha divadel není vůbec hodna toho, abychom si jí špinili svůj vnitřní život a své vědomí. A ještě navíc zaplacením vstupního něco takového finančně podporovali.
No a toto se týká bezezbytku také filmů, výtvarného umění, literatury, populární hudby, internetu, módy i reklamy. Každý soudný člověk by se měl stát ve vztahu k těmto oblastem umění a života sám sobě jakousi mravnostní policií. Tak totiž, jak je úkolem policie chránit společnost před nejrůznějšími rozkladnými živly, přesně tak máme také my chránit své nitro před destruktivně rozkladným principem nemravnosti, která na nás dnes doléhá ze všech stran.
Abychom ale věděli, proč je pro lidi tak velmi důležité zachovávání mravnosti a proč nás naopak nemravnost tak velmi osobnostně ničí, podívejme se na daný problém v jeho nejhlubších duchovních souvislostech.
Trojjedinost Pána všech světů se promítá do stvoření v podobě tří základních principů. V principu lásky, v principu spravedlnosti a v principu čistoty.
Avšak čistota je v jistém smyslu principem dominantním, protože proniká také principy lásky a spravedlnosti a prostupuje je. Neboť láska bez čistoty musí být pouze nízká, padlá, nemravná, až zvrhlá. A spravedlnost bez čistoty musí být nutně jenom karikaturou a výsměchem skutečné spravedlnosti. Musí být nutně jen fraškou. Správnou a skutečnou je tedy jen čistá láska a čistá spravedlnost.
Princip čistoty je tedy jakýmsi vše pronikajícím, dominantním principem bytí, vyzařovaným do stvoření jako požadavek. Jako požadavek vůči všem tvorům, kteří smějí žít v Pánově stvoření.
A právě proto je také pro člověka, jako bytost žijící ve stvoření, tak velmi důležitá čistota v podobě zachovávání mravnosti. Neboť jedině čistota dává člověku lidský rozměr! Neboť jedině čistota mysli, čistota srdce, čistota cítění, čistota vztahů, čistota života, čistota lásky a čistota spravedlnosti dělá z člověka člověka!
My můžeme mít vědu, techniku, nebo blahobyt, ale pokud nemáme čistotu v podobě mravnosti, je vše odlidštěné, vyprázdněné a zvrácené. A to proto, že je to vzdálené od čistoty, jako nejvyššího principu všemohoucího Boha, vyzařovaného jako základní požadavek vůči všemu existujícímu ve stvoření.
Neboť co je člověku platné, kdyby třeba celý svět získal, pokud v něm samotném není čistoty? Ze všemi poklady světa, ale bez čistoty duše, bez čistoty srdce a bez čistoty mysli je každý takový člověk vyvrhelem, stojícím mimo hlavního principu bytí v tomto stvoření, kterým je čistota.
Proto se právě čistota v podobě mravnosti a morálky stává dominantním prvkem, jehož prostřednictvím lze správným způsobem zvelebovat společnost, národ, nebo celou naši civilizaci.
A je to také zároveň i cesta, která nás po odchodu ze Země bezpečně povede ke Stvořiteli, který je sám Čistotou. Znamená to tedy, že jedině za pomoci čistoty je možné vybudovat cosi podobného ráji na Zemi a zároveň, po našem fyzickém odchodu ze Země kráčet do království nebeského.
Cesta k výšinám našeho lidství, cesta k pozvednutí národa, cesta k pozvednutí společnosti, cesta k pozvednutí celé civilizace, cesta k ráji na Zemi a také cesta do království nebeského je cestou čistoty! Cestou čistoty v podobě zachovávání mravnosti!
Avšak protipólem království Světla a zářivé čistoty, ke kterému má směřovat naše bytí je království temnoty. A zájmem temnoty není to, aby lidé kráčeli po všech stránkách nahoru prostřednictvím čistoty a mravnosti. Zájmem temnoty není to, aby lidé prostřednictvím čistoty pozvedli vlastní společnost, vlastní národ i celou civilizaci.
Zájmem temnoty je, aby lidé klesali a klesli do náruče temna a aby i na celé Zemi vládlo pouze temno. A proto byl ušlechtilý ideál čistoty temnem záměrně a zákeřně otráven nemravností. Nemravností, kterou je dnes vidět všude, kde se jen podíváte. Nemravností, jejíž jsou plná divadla, filmy, knihy časopisy, obrazy, písně, internet, móda, reklama, nebo rozhovory. Jde o nástroj temna, jehož úkolem je ubíjet lidského ducha, aby nikdy nedospěl do velikosti vlastního lidství.
Nemravnost je nástroj temna! Ní jsou lidské duše záměrně odříznuty od Stvořitele, protože jeho nejvyšším principem je právě čistota.
A lidé, kteří o tomto velkém boji doslova na život a smrt nic netuší, naivně a prostřednictvím své povrchnosti podléhají nemravnosti. Prostřednictvím stovek nemravných podnětů, na nich každodenně odevšad doléhajících, si zatěžují svou duši nemravností a tím jsou strhávání do náruče temna. Do náruče temna, kde bude dokonaný absolutní rozklad jejich osobnosti, který byl zahájen jejich přijímáním rozkladného principu nemravnosti. Temnota nakonec pevně sevře takového člověka a absolutně ho zničí tak, že zcela vymaže jeho osobnost a jeho vědomé já. Toto je konečným cílem temnoty a zla! A žel, úspěšně se ho daří dosahovat právě prostřednictvím rozkladného jedu nemravnosti.
Snažme se proto ze všech sil udržovat své nitro čisté! Snažme se udržovat čistotu svého myšlení, čistou svého cítění a čistotu svého chtění. Toto je totiž jediný způsob, jakým se staneme schopnými šířit skutečné dobro a mír na Zemi, a zároveň také jediný způsob, který nám umožní po našem fyzickém odchodu ze Země bezpečně kráčet do věčné říše Světla království nebeského.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
Léto je obdobím, které se snad nejvýraznějším způsobem dostává do rozporu s mravností. Člověk si proto musí dávat pozor a hlídat mravní integritu vlastní osobnosti. Jinak může mít na něj letní nápor nejrozličnějších druhů nemravnosti velmi destruktivní duchovní vliv. Může strhnout jeho vnitřek hluboko dolů a zdevastovat ho, protože ve skutečnosti jde o mnohem víc, než se na první pohled zdá.
O co tu tedy jde a proč bychom neměli tyto věci vůbec zlehčovat?
Základní principy bytí jsou jednoduché. Proto jsou pochopitelné každému. Stačí na ně logika desetiletého dítěte. Velkým paradoxem naší civilizace je však skutečnost, že tyto jednoduché souvislosti není schopna pochopit většina vzdělaných, inteligentních a moderních lidí dnešní doby.
Naše univerzum je místem ustavičného pnutí mezi dvěma protichůdnými principy. Mezi dobrem a zlem!
Dobro je princip konstruktivní, budující a harmonizující. Zlo je princip úpadkový, destruktivní a vše směřující ke zničení.
Mravnost je možné jednoznačně přiřadit ke konstruktivnímu principu bytí, čili k dobru. A naopak, nemravnost zase k destruktivnímu principu bytí, čili ke zlu.
No a právě zde dochází k nepochopitelnému rozporu naší civilizace s nejelementárnější logikou. Pokud se totiž chceme mít jako jednotlivci, i jako společnost dobře tak, jak to chtějí absolutně všichni lidé bez rozdílu, nezbytným předpokladem dosažení tohoto cíle je preferování konstruktivního principu bytí. To znamená principu dobra, ke kterému můžeme jednoznačně přiřadit také mravnost.
V rozporu s tím však naopak naše civilizace všemožně podporuje destruktivní princip bytí, čili zlo, a to právě v podobě nemravnosti. Nicméně podporováním nemravnosti, to jest zla, nelze nikdy dosáhnout toho, aby bylo na světě opravdu lépe.
Naopak, je to cesta k postupnému rozkladu a destrukci společnosti, přičemž zmiňovaného, rozkladného principu nemravnosti jsou dnes plné filmy, divadla, časopisy, knihy, výtvarná díla, nebo dokonce móda a reklama.
Kdybychom měli mluvit podrobně o všech těchto oblastech umění a života a ukázat si, jakým konkrétním způsobem jsou prorostlé rozkladnou nemravností, trvalo by to velmi dlouho. Podívejme se proto jenom na jednu jedinou oblast, a sice na herecké umění, které v podobě divadla a filmu velmi intenzivně zasahuje do společenského povědomí. Celkem konkrétně půjde o nedávný skandál na festivalu "Divadelní svět Brno 2018" kde vystoupil slovinský soubor s hrou "Vaše násilí, naše násilí".
V této hře ústřední postava křesťanství znásilňuje muslimku, co lze objektivně považovat za výplod nemocného mozku. A kromě toho se ve hře nacházely také různé jiné obscénnosti, na základě kterých padaly trestní oznámení. Pobouření slušných lidí dosáhlo až takové míry, že svým protestem přerušili představení, což musela přímo na místě řešit policie.
Ke hře se vyjádřil také kardinál a pražský arcibiskup Dominik Duka. Prohlásil, že lidé, kteří ji prezentují by měli být stíháni. Takové něco si totiž podle něj netroufl ani nacistický režim, ani komunistický režim, a to byly totalitní režimy.
Co dodat k této kratičké sondě do charakteru současného divadla, ale i filmu? Snad jen tolik, že člověk by si měl vědomě chránit mravní integritu vlastní osobnosti a jednoduše nejít na podobný, destruktivní druh divadla. Nebo, pokud se tam dostal nevědomky, má dát demonstrativním odchodem z představení najevo svůj osobní protest.
Lidé by prostě neměli chodit do divadel jako nějaké slepé stádo a nechat se tam krmit nemravností a mnoha jinými, takzvaně uměleckými výplody nemocných mozků jen proto, že režisér mě nějaké jméno, nebo proto, že jednotliví herci v herecké branži něco znamenají.
Neboť jako hnůj nepatří do obýváku, tak i nejrůznější nízkost, která se dnes šíří z jevišť mnoha divadel není vůbec hodna toho, abychom si jí špinili svůj vnitřní život a své vědomí. A ještě navíc zaplacením vstupního něco takového finančně podporovali.
No a toto se týká bezezbytku také filmů, výtvarného umění, literatury, populární hudby, internetu, módy i reklamy. Každý soudný člověk by se měl stát ve vztahu k těmto oblastem umění a života sám sobě jakousi mravnostní policií. Tak totiž, jak je úkolem policie chránit společnost před nejrůznějšími rozkladnými živly, přesně tak máme také my chránit své nitro před destruktivně rozkladným principem nemravnosti, která na nás dnes doléhá ze všech stran.
Abychom ale věděli, proč je pro lidi tak velmi důležité zachovávání mravnosti a proč nás naopak nemravnost tak velmi osobnostně ničí, podívejme se na daný problém v jeho nejhlubších duchovních souvislostech.
Trojjedinost Pána všech světů se promítá do stvoření v podobě tří základních principů. V principu lásky, v principu spravedlnosti a v principu čistoty.
Avšak čistota je v jistém smyslu principem dominantním, protože proniká také principy lásky a spravedlnosti a prostupuje je. Neboť láska bez čistoty musí být pouze nízká, padlá, nemravná, až zvrhlá. A spravedlnost bez čistoty musí být nutně jenom karikaturou a výsměchem skutečné spravedlnosti. Musí být nutně jen fraškou. Správnou a skutečnou je tedy jen čistá láska a čistá spravedlnost.
Princip čistoty je tedy jakýmsi vše pronikajícím, dominantním principem bytí, vyzařovaným do stvoření jako požadavek. Jako požadavek vůči všem tvorům, kteří smějí žít v Pánově stvoření.
A právě proto je také pro člověka, jako bytost žijící ve stvoření, tak velmi důležitá čistota v podobě zachovávání mravnosti. Neboť jedině čistota dává člověku lidský rozměr! Neboť jedině čistota mysli, čistota srdce, čistota cítění, čistota vztahů, čistota života, čistota lásky a čistota spravedlnosti dělá z člověka člověka!
My můžeme mít vědu, techniku, nebo blahobyt, ale pokud nemáme čistotu v podobě mravnosti, je vše odlidštěné, vyprázdněné a zvrácené. A to proto, že je to vzdálené od čistoty, jako nejvyššího principu všemohoucího Boha, vyzařovaného jako základní požadavek vůči všemu existujícímu ve stvoření.
Neboť co je člověku platné, kdyby třeba celý svět získal, pokud v něm samotném není čistoty? Ze všemi poklady světa, ale bez čistoty duše, bez čistoty srdce a bez čistoty mysli je každý takový člověk vyvrhelem, stojícím mimo hlavního principu bytí v tomto stvoření, kterým je čistota.
Proto se právě čistota v podobě mravnosti a morálky stává dominantním prvkem, jehož prostřednictvím lze správným způsobem zvelebovat společnost, národ, nebo celou naši civilizaci.
A je to také zároveň i cesta, která nás po odchodu ze Země bezpečně povede ke Stvořiteli, který je sám Čistotou. Znamená to tedy, že jedině za pomoci čistoty je možné vybudovat cosi podobného ráji na Zemi a zároveň, po našem fyzickém odchodu ze Země kráčet do království nebeského.
Cesta k výšinám našeho lidství, cesta k pozvednutí národa, cesta k pozvednutí společnosti, cesta k pozvednutí celé civilizace, cesta k ráji na Zemi a také cesta do království nebeského je cestou čistoty! Cestou čistoty v podobě zachovávání mravnosti!
Avšak protipólem království Světla a zářivé čistoty, ke kterému má směřovat naše bytí je království temnoty. A zájmem temnoty není to, aby lidé kráčeli po všech stránkách nahoru prostřednictvím čistoty a mravnosti. Zájmem temnoty není to, aby lidé prostřednictvím čistoty pozvedli vlastní společnost, vlastní národ i celou civilizaci.
Zájmem temnoty je, aby lidé klesali a klesli do náruče temna a aby i na celé Zemi vládlo pouze temno. A proto byl ušlechtilý ideál čistoty temnem záměrně a zákeřně otráven nemravností. Nemravností, kterou je dnes vidět všude, kde se jen podíváte. Nemravností, jejíž jsou plná divadla, filmy, knihy časopisy, obrazy, písně, internet, móda, reklama, nebo rozhovory. Jde o nástroj temna, jehož úkolem je ubíjet lidského ducha, aby nikdy nedospěl do velikosti vlastního lidství.
Nemravnost je nástroj temna! Ní jsou lidské duše záměrně odříznuty od Stvořitele, protože jeho nejvyšším principem je právě čistota.
A lidé, kteří o tomto velkém boji doslova na život a smrt nic netuší, naivně a prostřednictvím své povrchnosti podléhají nemravnosti. Prostřednictvím stovek nemravných podnětů, na nich každodenně odevšad doléhajících, si zatěžují svou duši nemravností a tím jsou strhávání do náruče temna. Do náruče temna, kde bude dokonaný absolutní rozklad jejich osobnosti, který byl zahájen jejich přijímáním rozkladného principu nemravnosti. Temnota nakonec pevně sevře takového člověka a absolutně ho zničí tak, že zcela vymaže jeho osobnost a jeho vědomé já. Toto je konečným cílem temnoty a zla! A žel, úspěšně se ho daří dosahovat právě prostřednictvím rozkladného jedu nemravnosti.
Snažme se proto ze všech sil udržovat své nitro čisté! Snažme se udržovat čistotu svého myšlení, čistou svého cítění a čistotu svého chtění. Toto je totiž jediný způsob, jakým se staneme schopnými šířit skutečné dobro a mír na Zemi, a zároveň také jediný způsob, který nám umožní po našem fyzickém odchodu ze Země bezpečně kráčet do věčné říše Světla království nebeského.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
- smilan
- Občasný diskutér
-
Řiďte se svým instinktem!
Dejte na svůj instinkt! Tato a podobná slova lze občas slyšet v amerických filmech, v nichž se hlavní hrdina snaží v určitých vypjatých situacích správně rozhodnout. Onen takzvaný instinkt je něco spontánní, něco okamžité a bleskurychlé, co jde mimo rozum a běžně svažující myšlení. Jde tedy o velmi rychlý, okamžitý impuls, kterým když se lidé řídí, vždy jednají správně.
A protože jde o velmi zajímavý fenomén, zkusme se na něj podívat trochu podrobněji a ukažme si, o co tu vlastně ve skutečnosti jde.
Ačkoli je to v amerických filmech nazváno instinkt, ve skutečnosti to není žádný instinkt, protože ten mají pouze zvířata. U člověka to můžeme nazvat intuicí, tušením, nebo vyciťováním.
Zvíře postrádá rozumovou složku osobnosti a proto je celé jeho jednání pouze instinktivní. Instinkty jsou impulsy nejvnitřnější podstaty zvířete, které mu signalizují, jak v dané situaci jednat co nejsprávněji. A protože, jak již bylo řečeno, zvíře postrádá racionální složku osobnosti, koná vždy jenom na základě instinktů. A proto koná vždy správně! To jest tak, jak v dané situaci nejlépe umí. Z tohoto důvodu jsou zvířata vždy přirozená, spontánní a pokud žijí ve volné přírodě také zdravá. Vždy totiž jednají v souladu se sebou samými, čili se svou nejvnitřnější podstatou, kterou prostřednictvím instinktů bezvýhradně respektují.
Ze znalostí těchto skutečností se může člověk poučit a využít je ve svůj prospěch. Ve svůj prospěch v tom smyslu, že pokud bude také on vždy jednat v souladu se svou nejvnitřnější podstatou, bude také jednat vždy správně a bude správně zvládat i ty nejkomplikovanější a nejnebezpečnější životní situace stejně úspěšně, jak se to daří mnohým hrdinům amerických filmů.
První, co si je ale třeba uvědomit je skutečnost, že nejvnitřnější podstata zvířete a nejvnitřnější podstata člověka jsou rozdílné. To je na první pohled zřejmé. U zvířat jde o podstatu bytostní a u člověka podstatu duchovní.
Zvířata i lidé žijí sice ve hmotném světě a mají hmotná těla, ale jejich vnitřní podstata není ani u jednoho, ani u druhého z tohoto hmotného světa. Zvířata se svou bytostní vnitřní podstatou pocházejí z bytostné říše a lidé se svou duchovní podstatou z duchovní říše. A tato podstata zvířat a podstata lidí vstupuje do hmotného světa, aby se v něm vyvíjela, rostla a dozrávala prostřednictvím zdolávání těžkostí, překážek a výzev hmotného světa.
Pokud zvířata, ale také lidé zůstanou ve hmotném světě ve spojení se svou nejvnitřnější podstatou, jejich podstata, pocházející ze světa nadhmotného a proto schopná nadhledu nad hmotou, jim bude vždy neomylně ukazovat, kudy mají vést jejich cesty hmotností, aby se jim dařilo a aby na nich správným způsobem vnitřně rostly a zrály.
Zásadní problém u lidí však spočívá v tom, že na rozdíl od zvířat mají také rozum, který jim má usnadňovat jejich život ve hmotnosti. Avšak u všech pozitiv, které rozum lidem přinesl, se stal pro ně zároveň neštěstím v tom, že jim jeho nadměrné používání znemožnilo jejich čistý a bezprostřední kontakt s vlastní, nejvnitřnější duchovní podstatou. Lidský myšlenkový život se stal totiž až tak velmi intenzivním, že přehlušil všechno ostatní. Z lidí se stali jen lidé rozumu, bez spojení a kontaktu se svou nejvnitřnější duchovní podstatou. Namísto dvou darů, které měli aktivně využívat ke svému prospěchu, čili daru rozumu a daru ducha, využívají jenom jeden a ten druhý zapudili.
A proto dělají lidé všechny své zásadní životní rozhodnutí už jenom na základě svého rozumového zvažování, protože své spojení s vlastní nejvnitřnější podstatou prostřednictvím impulsů citu, prostřednictvím tušení, prostřednictvím intuice i prostřednictvím svědomí ztratili.
Jak už ale bylo naznačeno, rozum je nástrojem k usnadnění života člověka ve hmotnosti. Rozum dokonale rozumí hmotě a dokáže ji ovládat, protože on sám je hmotný. To je na jedné straně klad, ale na druhé straně zároveň zápor, protože rozum nemá potřebný nadhled nad hmotnými a materiálními věcmi, a proto na vše nahlíží pouze z krátkodobého a ohraničeného hlediska. Rozum je zároveň chladně racionální a nevnímá morální rozměr věcí a celého bytí jako takového. Chladná rozumová racionalita bez patřičných morálních mantinelů však vyprodukovala takové lidské vlastnosti, jako je bezohlednost, nenávist, nespravedlnost, závist, chamtivost, zvrhlost a mnohé jiné. No a život v souladu s těmito "hodnotami" přináší lidstvu neustále konflikty, násilí, války, drancování, vykořisťování, vraždění, bídu, nesnášenlivost, a tak dále, a tak dále.
Z uvedených negativních skutečností je tedy zřejmé, že člověk na rozdíl od zvířat nekráčí svým bytím správně, protože nevytváří svět harmonie, jako je tomu v přírodě.
A přece z času na čas, třeba v některém z amerických filmů vyvstane z hlubin zapomnění ta nejzásadnější pravda lidského bytí, spočívající v poznání, že člověk se má řídit svými instinkty. Že jedině takto je to správně a jedině toto může přinést zdar.
My už nyní víme, že u člověka to nejsou žádné instinkty, ale podněty ducha ve formě intuice, tušení, svědomí a impulsů citu. Jejich prostřednictvím je nám vždy ukázán správný směr, kterým máme ve svém životě kráčet.
A protože naše nejvnitřnější jádro je duchovní, bude nás vždy navádět na cesty ducha. Bude nás navádět, abychom každou situaci ve svém životě řešili v zohlednění vysokých a vznešených hodnot ducha.
Naše nejvnitřnější jádro nás bude tedy vždy svými impulzy nabádat k tomu, abychom jednali spravedlivě, čestně, ohleduplně, lidsky a ušlechtile. To je způsob, jakým máme přetvářet hmotný svět a formovat jej v souladu s hodnotami ducha, a tak vytvářet pozemský odlesk harmonie a štěstí, který vládne v říši našeho původu, v říši Ducha.
Zvíře má instinkty, na základě kterých jedná a člověk má tušení, cítění, intuici a svědomí, na základě kterých má také jednat. Souhrnně byly všechny tyto impulzy naší nejvnitřnější podstaty pojmenovány hlasem Božím v nás. Člověk má tedy kráčet ve svém bytí a zohledňovat ve svých rozhodnutích především to, co mu napovídá tento hlas. Potom bude kráčet cestami, které jsou Boží, a pak se stane schopným vybudovat království nebeské také na zemi.
Žel, člověk namísto království nebeského, království harmonie, království ducha, porozumění a míru vybudoval na zemi království rozumu. Království vypočítavosti, království bezohlednosti, království chamtivosti a království nemorálnosti. A to proto, že nekráčel a nekráčí cestami ducha a ve svém životě nezohledňuje a nebere na zřetel jeho impulzy.
Začněme proto skutečně řídit svýma "instinkty", jak nám to doporučují hrdinové amerických filmů. To znamená, začněme se řídit impulsy svého ducha, abychom jednali správně a abychom kráčeli tam, kam nám ukazuje a kam nás vede naše nejvnitřnější podstata.
A protože je to podstata duchovní, nemůže nás vést nikam jinam, než k výšinám Ducha! K výšinám lidskosti a pravého člověčenství! K výšinám naplňování těch nejušlechtilejších ctností! K výšinám naší osobní lidské zralosti, jakož i k výšinám celé naší lidské civilizace. Jedině to je cesta hodná člověka! Jedině k ní nás budou vždy směrovat všechny impulzy naší nejvnitřnější podstaty, na které bychom měli už konečně začít dbát.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
Dejte na svůj instinkt! Tato a podobná slova lze občas slyšet v amerických filmech, v nichž se hlavní hrdina snaží v určitých vypjatých situacích správně rozhodnout. Onen takzvaný instinkt je něco spontánní, něco okamžité a bleskurychlé, co jde mimo rozum a běžně svažující myšlení. Jde tedy o velmi rychlý, okamžitý impuls, kterým když se lidé řídí, vždy jednají správně.
A protože jde o velmi zajímavý fenomén, zkusme se na něj podívat trochu podrobněji a ukažme si, o co tu vlastně ve skutečnosti jde.
Ačkoli je to v amerických filmech nazváno instinkt, ve skutečnosti to není žádný instinkt, protože ten mají pouze zvířata. U člověka to můžeme nazvat intuicí, tušením, nebo vyciťováním.
Zvíře postrádá rozumovou složku osobnosti a proto je celé jeho jednání pouze instinktivní. Instinkty jsou impulsy nejvnitřnější podstaty zvířete, které mu signalizují, jak v dané situaci jednat co nejsprávněji. A protože, jak již bylo řečeno, zvíře postrádá racionální složku osobnosti, koná vždy jenom na základě instinktů. A proto koná vždy správně! To jest tak, jak v dané situaci nejlépe umí. Z tohoto důvodu jsou zvířata vždy přirozená, spontánní a pokud žijí ve volné přírodě také zdravá. Vždy totiž jednají v souladu se sebou samými, čili se svou nejvnitřnější podstatou, kterou prostřednictvím instinktů bezvýhradně respektují.
Ze znalostí těchto skutečností se může člověk poučit a využít je ve svůj prospěch. Ve svůj prospěch v tom smyslu, že pokud bude také on vždy jednat v souladu se svou nejvnitřnější podstatou, bude také jednat vždy správně a bude správně zvládat i ty nejkomplikovanější a nejnebezpečnější životní situace stejně úspěšně, jak se to daří mnohým hrdinům amerických filmů.
První, co si je ale třeba uvědomit je skutečnost, že nejvnitřnější podstata zvířete a nejvnitřnější podstata člověka jsou rozdílné. To je na první pohled zřejmé. U zvířat jde o podstatu bytostní a u člověka podstatu duchovní.
Zvířata i lidé žijí sice ve hmotném světě a mají hmotná těla, ale jejich vnitřní podstata není ani u jednoho, ani u druhého z tohoto hmotného světa. Zvířata se svou bytostní vnitřní podstatou pocházejí z bytostné říše a lidé se svou duchovní podstatou z duchovní říše. A tato podstata zvířat a podstata lidí vstupuje do hmotného světa, aby se v něm vyvíjela, rostla a dozrávala prostřednictvím zdolávání těžkostí, překážek a výzev hmotného světa.
Pokud zvířata, ale také lidé zůstanou ve hmotném světě ve spojení se svou nejvnitřnější podstatou, jejich podstata, pocházející ze světa nadhmotného a proto schopná nadhledu nad hmotou, jim bude vždy neomylně ukazovat, kudy mají vést jejich cesty hmotností, aby se jim dařilo a aby na nich správným způsobem vnitřně rostly a zrály.
Zásadní problém u lidí však spočívá v tom, že na rozdíl od zvířat mají také rozum, který jim má usnadňovat jejich život ve hmotnosti. Avšak u všech pozitiv, které rozum lidem přinesl, se stal pro ně zároveň neštěstím v tom, že jim jeho nadměrné používání znemožnilo jejich čistý a bezprostřední kontakt s vlastní, nejvnitřnější duchovní podstatou. Lidský myšlenkový život se stal totiž až tak velmi intenzivním, že přehlušil všechno ostatní. Z lidí se stali jen lidé rozumu, bez spojení a kontaktu se svou nejvnitřnější duchovní podstatou. Namísto dvou darů, které měli aktivně využívat ke svému prospěchu, čili daru rozumu a daru ducha, využívají jenom jeden a ten druhý zapudili.
A proto dělají lidé všechny své zásadní životní rozhodnutí už jenom na základě svého rozumového zvažování, protože své spojení s vlastní nejvnitřnější podstatou prostřednictvím impulsů citu, prostřednictvím tušení, prostřednictvím intuice i prostřednictvím svědomí ztratili.
Jak už ale bylo naznačeno, rozum je nástrojem k usnadnění života člověka ve hmotnosti. Rozum dokonale rozumí hmotě a dokáže ji ovládat, protože on sám je hmotný. To je na jedné straně klad, ale na druhé straně zároveň zápor, protože rozum nemá potřebný nadhled nad hmotnými a materiálními věcmi, a proto na vše nahlíží pouze z krátkodobého a ohraničeného hlediska. Rozum je zároveň chladně racionální a nevnímá morální rozměr věcí a celého bytí jako takového. Chladná rozumová racionalita bez patřičných morálních mantinelů však vyprodukovala takové lidské vlastnosti, jako je bezohlednost, nenávist, nespravedlnost, závist, chamtivost, zvrhlost a mnohé jiné. No a život v souladu s těmito "hodnotami" přináší lidstvu neustále konflikty, násilí, války, drancování, vykořisťování, vraždění, bídu, nesnášenlivost, a tak dále, a tak dále.
Z uvedených negativních skutečností je tedy zřejmé, že člověk na rozdíl od zvířat nekráčí svým bytím správně, protože nevytváří svět harmonie, jako je tomu v přírodě.
A přece z času na čas, třeba v některém z amerických filmů vyvstane z hlubin zapomnění ta nejzásadnější pravda lidského bytí, spočívající v poznání, že člověk se má řídit svými instinkty. Že jedině takto je to správně a jedině toto může přinést zdar.
My už nyní víme, že u člověka to nejsou žádné instinkty, ale podněty ducha ve formě intuice, tušení, svědomí a impulsů citu. Jejich prostřednictvím je nám vždy ukázán správný směr, kterým máme ve svém životě kráčet.
A protože naše nejvnitřnější jádro je duchovní, bude nás vždy navádět na cesty ducha. Bude nás navádět, abychom každou situaci ve svém životě řešili v zohlednění vysokých a vznešených hodnot ducha.
Naše nejvnitřnější jádro nás bude tedy vždy svými impulzy nabádat k tomu, abychom jednali spravedlivě, čestně, ohleduplně, lidsky a ušlechtile. To je způsob, jakým máme přetvářet hmotný svět a formovat jej v souladu s hodnotami ducha, a tak vytvářet pozemský odlesk harmonie a štěstí, který vládne v říši našeho původu, v říši Ducha.
Zvíře má instinkty, na základě kterých jedná a člověk má tušení, cítění, intuici a svědomí, na základě kterých má také jednat. Souhrnně byly všechny tyto impulzy naší nejvnitřnější podstaty pojmenovány hlasem Božím v nás. Člověk má tedy kráčet ve svém bytí a zohledňovat ve svých rozhodnutích především to, co mu napovídá tento hlas. Potom bude kráčet cestami, které jsou Boží, a pak se stane schopným vybudovat království nebeské také na zemi.
Žel, člověk namísto království nebeského, království harmonie, království ducha, porozumění a míru vybudoval na zemi království rozumu. Království vypočítavosti, království bezohlednosti, království chamtivosti a království nemorálnosti. A to proto, že nekráčel a nekráčí cestami ducha a ve svém životě nezohledňuje a nebere na zřetel jeho impulzy.
Začněme proto skutečně řídit svýma "instinkty", jak nám to doporučují hrdinové amerických filmů. To znamená, začněme se řídit impulsy svého ducha, abychom jednali správně a abychom kráčeli tam, kam nám ukazuje a kam nás vede naše nejvnitřnější podstata.
A protože je to podstata duchovní, nemůže nás vést nikam jinam, než k výšinám Ducha! K výšinám lidskosti a pravého člověčenství! K výšinám naplňování těch nejušlechtilejších ctností! K výšinám naší osobní lidské zralosti, jakož i k výšinám celé naší lidské civilizace. Jedině to je cesta hodná člověka! Jedině k ní nás budou vždy směrovat všechny impulzy naší nejvnitřnější podstaty, na které bychom měli už konečně začít dbát.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
- smilan
- Občasný diskutér
-
Křesťanství jako terč!
V současnosti se stalo velmi moderním útočit na křesťanství. A útočí se na něj z těch nejprotichůdnějších stran, a to skrytě, nebo otevřeně. Ze strany EU je křesťanství vnímáno jako nebezpečný potenciál pro formování silné morální integrity osobnosti, se kterou se už nedá tak snadno manipulovat. Proto je nepohodlné. Ze strany Slovanství jde o nepřekonatelnou nevraživost, až nenávist za křivdy, které se nastupující křesťanství dopustilo na dávných Slovanech a jejich kultuře. Ze strany stoupenců Véd jde zase o nenávist na základě paušálního odsouzení křesťanství, jako chtonického, materialistického a krvavého padlého kultu.
Existuje názor, že křesťanství, ale i židovství mohou za všechno zlo ve světě. Že židokřesťanství má na svědomí likvidaci mnoha kultur a mnoho milionů lidských životů. Jejich minulost je plná krve, násilí, vraždění, boje o moc, nadvládu a vliv. V současnosti usiluje židovsko sionistická, bankéřská lobby, reprezentovaná nejbohatšími rodinami světa, jako jsou Rothschildové, prostřednictvím různých finančně politických manipulací o světovládu a nastolení absolutního otroctví lidstva ve formě takzvaného nového světového řádu.
Védskí odpůrci židokřesťanství, jak již bylo naznačeno, vidí hlavní příčinu tohoto všeho právě v židovství a v křesťanství, jako v jádru zvrácených, chtonicko materialistických náboženských systémech, vyznačujících se kultem krvi. V židovství jde o krvavé oběti na oltáři a v křesťanství o krvavou oběť Krista.
Tvrdí, že dokud lidé neodmítnou tato zvrácená náboženství jako celek a budou jim svou vlastní vírou dávat určitou legitimitu, do té doby se bude dále šířit výše zmíněné mocenské zlo, až vše skutečně vyústí do realizace nového světového pořádku a absolutního zotročení obyvatelstva země.
Je to ale skutečně pravda? Spočívá opravdu vyřešení všech světových problémů právě v odmítnutí židovství a křesťanství?
Žel, jde o názor značně zjednodušený, protože nepochopitelná nevraživost mnoha odpůrců těchto náboženství jim zatemňuje zrak natolik, že v nich nedokáží vidět absolutně nic pozitivního a paušálně je odsuzují jako jeden celek.
My se však nyní zkusme podívat na židovství a křesťanství bez této nevraživosti a okamžitě uvidíme, že podobné odsuzování je úplným nesmyslem. Uvidíme totiž, že v židokřesťanství stáli vedle sebe odedávna a stojí až dodnes dva proti sobě jdoucí proudy. Proud pravého židovství, stojící proti židovství nepravému a proud pravého křesťanství, stojící proti křesťanství nepravému.
To mnohé zlo, které bylo v historii i současnosti způsobeno nejrůznějším národům a jednotlivcům má na svědomí právě proud falešného židovství a proud falešného křesťanství.
Taková je skutečná pravda v hrubých rysech, ale abychom ji snad ještě lépe pochopili, uveďme si tento příklad. Představme si nástroj, jakým je nůž. Můžeme ním krájet chléb, nebo jím můžeme někoho bodnout.
A přesně takto je to také se židovstvím a křesťanstvím. Každé z nich je možné chápat jako nástroj, kterým lze krájet duchovní chléb, jako potravu pro vlastní duši a duše jiných. Nebo naopak, můžeme tento nástroj použít k špatnému, k ovládání jiných, jako prostředek moci, teroru a zotročení. No a židovství a křesťanství bylo během dlouhé historie používáno jedním, i druhým způsobem! První, pozitivní způsob jejich využití přinášel světu požehnání, zatímco druhý, negativní způsob jejich zneužití přinášel světu mnoho neštěstí, bolesti a vraždění.
Tragédií však je, že onen první způsob, který v sobě skrývá potenciál vybudovat ráj na zemi byl vždy menšinový. Druhý způsob zneužívání vznešených principů židovství a křesťanství, jako vnějšího štítu, za kterým se ve skutečnosti skrývala jenom lež, podvod, úskok, vražda a snaha ovládnout a zotročit, byl žel vždy během celé historie proudem většinovým.
Pokud se totiž podíváme do nejhlubší historie židovského národa uvidíme, že v určitých časových intervalech se v něm rodili proroci. A tito proroci vždy velmi nekompromisně pranýřovali špatné celkové směřování židovského náboženství a jeho duchovních vůdců.
Avšak proroci, jako reprezentanti světlé linie židovství, stáli vždy v menšině a byli napadáni, kamenování a vražděni. Dělo se tak proto, že proroci nabádali k tomu, aby byly vysoké a vznešené pravdy židovství skutečně používány správně, čili k duchovnímu vzestupu národa. To znamená k dobru národa židovského, jakož také k dobru celého světa.
Žel, něco takové nebylo společensky žádoucí, protože v hierarchii židovské církvi se nacházeli lidé, kterým šlo hlavě o světské výhody a pozemský prospěch. Čili o vliv, moc a vlastní, pohodlný život bez práce. A vznešené pravdy židovského náboženství, dané tomuto národu skutečně ze Světla, byli jimi pouze obratně zneužívány k dosažení čistě pozemských výhod, požitků a cílů. A proto byli proroci nepohodlní, proto byli kamenování a vražděni.
A proto byl také samotný Kristus, Syn Boží, jako představitel této světlé linie židovství zavražděn tehdejší duchovní elitou.
Avšak v nově vznikajícím křesťanství vše dále pokračovalo přesně tak, jako předtím v židovství. Hlavní, mocenská linie křesťanství, sloužící hmotným zájmům a pozemské moci se snažila vždy tvrdě vypořádat s příslušníky světlé linie křesťanství, usilující o skutečný duchovní vzestup. Na jejich eliminaci a likvidaci používala dva způsoby. Prvním bylo morální znevážení prohlášením, že jejich učení je blud, který se neshoduje s naukou oficiální linie církve tak, jak se to stalo Origenovi, nebo celé gnostické větvi prvotního křesťanství.
No a druhým způsobem byla samozřejmě fyzická likvidace. Čili upalování a vraždění nejrozličnějších kacířů, heretiků a odpadlíků. Z našeho prostředí patří k těm nejznámějším Jan Hus.
Je vskutku paradoxní, že právě na samotné křesťanské církve se ukázaly jako nanejvýš pravdivé známa slova Ježíše, hovořící o dvou cestách. Čili v našem případě o dvou liniích křesťanství, z nichž ta široká a většinová vede do zatracení, zatímco ke spáse jednotlivců, národů a světa vede pouze úzká cesta menšinové linie pravého křesťanství světla. A tento hluboký rozkol mezi oficiální linií křesťanství, poznamenaného materialismem a moci chtivostí a mezi neoficiální linií křesťanství, snažící se o skutečný život podle Kristových zásad, tento zásadní rozkol přetrvává v křesťanství až dodnes.
A jak se to projevuje v naší nejaktuálnější současnosti?
Temná větev židovství i křesťanství vzájemně spolupracují v napomáhání snahám o absolutně zotročení lidstva v podobě nového světového pořádku. Židovství, reprezentované nejbohatšími rodinami světa má v rukou obrovskou finanční, ekonomickou, mediální a politickou moc, jejímž prostřednictvím uskutečňuje sérii postupných kroků, směřujících ke světovládě.
Mezi ně patří záměrně vyvolaný problém migrace. Mezi ně patří vojenské a ekonomické rozvracení a ovládání států. Mezi ně patří záměrný morální rozvrat jednotlivců a národů, které vnitřně v sobě rozvrácené budou snadněji ovladatelné. Mezi ně patří snaha o odstranění hotovosti a zavedení bezhotovostního styku, poskytujícího bankám možnost kontroly každého jednotlivce, jakož také jeho finanční likvidaci prostřednictvím zablokování účtu. Mezi ně patří provokování nového válečného konfliktu s Ruskem, jakož i mnoho dalších, podobných věcí.
A je zarážející, že ačkoli židovství a křesťanství stále zůstávají nesmiřitelnými náboženstvími, třeba v otázce migrace nacházejí společnou řeč. Světové mocenské sionistické elity a hlava křesťanství - papež, jsou v tom zajedno. Ačkoliv tedy ve věcech víry zůstávají nesmiřitelnými, to, co je spojuje jsou společné, mocensko ekonomické zájmy.
Oproti této temné, většinové cestě židovství a křesťanství však stojí názorová menšina. Já osobně znám několik křesťanů, kteří nesouhlasí s mnoha výroky a činy současného papeže, protože jasně vnímají, že to není ta správná cesta.
Žel, většina křesťanů jsou křesťané formální, kteří o svém křesťanství nikdy hlouběji neuvažovali a proto se vždy nechali slepě vést většinovým proudem církve, který však kolaboruje s temnotami.
Co dodat na závěr? Židokřesťanství, přesněji řečeno jeho temný proud má skutečně na svědomí velké množství zla a na svých rukou velké množství krve. Ale je naprosto nesprávné, pokud někdo kvůli tomu, ve své nepřekonatelné antipatii, až nenávisti, která mu kalí zrak, odsuzuje židovství a křesťanství jako jeden celek. Jako něco úplně a bezvýhradně špatné, přičemž odmítá vidět, že v těchto náboženstvích vždy v historii, a to až do současnosti existovala světla větev. Ta stála v tvrdé opozici proti většinovému, temnému proudu a její příslušníci museli nejednou zaplatit za své přesvědčení i vlastními životy.
A proto je přímo zločinem, pokud někdo odsuzuje také těchto lidí a jejich světlé snažení, a hází jich do jednoho pytle spolu s temným proudem židokřesťanství, proti kterému bojovali. A to vše s povrchním odůvodněním, že v židovství a křesťanství není vůbec nic dobrého.
A mimo jiné, temnota a její přisluhovači si dali velmi záležet na tom, aby právě takovýmto způsobem křesťanství pošpinili a zkompromitovali. Aby jednoduše povrchní a do hloubky nepříliš jedoucí lidé odsoudili křesťanství jako jeden celek. A tím pádem aby nakonec sami sebe duchovně odřízli od nejhodnotnějšího světlého impulsu, jakého se naší civilizaci vůbec dostalo.
A přesně o toto temnu šlo, přičemž k naplnění tohoto cíle zneužívá lidské povrchnosti, lidského sklonu vidět věci buď celé černé, nebo celé bílé a obecné nechuti hlouběji myslet a zkoumat. Odmítnutím křesťanství se však každý takovýto člověk sám připravuje o cestu, která by ho mohla povznést až ke Světlu.
Celkem na závěr proto třeba zdůraznit, že za všechno zlo, které má na svědomí židokřesťanství, mohou pouze bezcharakterní a vypočítaví jednotlivci. Ti pod pláštíkem vznešených ideálů židovství a křesťanství spřádali a prováděli své zištné, mocenské a čistě materialisticky bezohledné záměry. Jedině oni mohou za všechno zlo! Temnota se však postarala o to, aby byly jejich zlé činy připsány židovství a křesťanství jako celku.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
V současnosti se stalo velmi moderním útočit na křesťanství. A útočí se na něj z těch nejprotichůdnějších stran, a to skrytě, nebo otevřeně. Ze strany EU je křesťanství vnímáno jako nebezpečný potenciál pro formování silné morální integrity osobnosti, se kterou se už nedá tak snadno manipulovat. Proto je nepohodlné. Ze strany Slovanství jde o nepřekonatelnou nevraživost, až nenávist za křivdy, které se nastupující křesťanství dopustilo na dávných Slovanech a jejich kultuře. Ze strany stoupenců Véd jde zase o nenávist na základě paušálního odsouzení křesťanství, jako chtonického, materialistického a krvavého padlého kultu.
Existuje názor, že křesťanství, ale i židovství mohou za všechno zlo ve světě. Že židokřesťanství má na svědomí likvidaci mnoha kultur a mnoho milionů lidských životů. Jejich minulost je plná krve, násilí, vraždění, boje o moc, nadvládu a vliv. V současnosti usiluje židovsko sionistická, bankéřská lobby, reprezentovaná nejbohatšími rodinami světa, jako jsou Rothschildové, prostřednictvím různých finančně politických manipulací o světovládu a nastolení absolutního otroctví lidstva ve formě takzvaného nového světového řádu.
Védskí odpůrci židokřesťanství, jak již bylo naznačeno, vidí hlavní příčinu tohoto všeho právě v židovství a v křesťanství, jako v jádru zvrácených, chtonicko materialistických náboženských systémech, vyznačujících se kultem krvi. V židovství jde o krvavé oběti na oltáři a v křesťanství o krvavou oběť Krista.
Tvrdí, že dokud lidé neodmítnou tato zvrácená náboženství jako celek a budou jim svou vlastní vírou dávat určitou legitimitu, do té doby se bude dále šířit výše zmíněné mocenské zlo, až vše skutečně vyústí do realizace nového světového pořádku a absolutního zotročení obyvatelstva země.
Je to ale skutečně pravda? Spočívá opravdu vyřešení všech světových problémů právě v odmítnutí židovství a křesťanství?
Žel, jde o názor značně zjednodušený, protože nepochopitelná nevraživost mnoha odpůrců těchto náboženství jim zatemňuje zrak natolik, že v nich nedokáží vidět absolutně nic pozitivního a paušálně je odsuzují jako jeden celek.
My se však nyní zkusme podívat na židovství a křesťanství bez této nevraživosti a okamžitě uvidíme, že podobné odsuzování je úplným nesmyslem. Uvidíme totiž, že v židokřesťanství stáli vedle sebe odedávna a stojí až dodnes dva proti sobě jdoucí proudy. Proud pravého židovství, stojící proti židovství nepravému a proud pravého křesťanství, stojící proti křesťanství nepravému.
To mnohé zlo, které bylo v historii i současnosti způsobeno nejrůznějším národům a jednotlivcům má na svědomí právě proud falešného židovství a proud falešného křesťanství.
Taková je skutečná pravda v hrubých rysech, ale abychom ji snad ještě lépe pochopili, uveďme si tento příklad. Představme si nástroj, jakým je nůž. Můžeme ním krájet chléb, nebo jím můžeme někoho bodnout.
A přesně takto je to také se židovstvím a křesťanstvím. Každé z nich je možné chápat jako nástroj, kterým lze krájet duchovní chléb, jako potravu pro vlastní duši a duše jiných. Nebo naopak, můžeme tento nástroj použít k špatnému, k ovládání jiných, jako prostředek moci, teroru a zotročení. No a židovství a křesťanství bylo během dlouhé historie používáno jedním, i druhým způsobem! První, pozitivní způsob jejich využití přinášel světu požehnání, zatímco druhý, negativní způsob jejich zneužití přinášel světu mnoho neštěstí, bolesti a vraždění.
Tragédií však je, že onen první způsob, který v sobě skrývá potenciál vybudovat ráj na zemi byl vždy menšinový. Druhý způsob zneužívání vznešených principů židovství a křesťanství, jako vnějšího štítu, za kterým se ve skutečnosti skrývala jenom lež, podvod, úskok, vražda a snaha ovládnout a zotročit, byl žel vždy během celé historie proudem většinovým.
Pokud se totiž podíváme do nejhlubší historie židovského národa uvidíme, že v určitých časových intervalech se v něm rodili proroci. A tito proroci vždy velmi nekompromisně pranýřovali špatné celkové směřování židovského náboženství a jeho duchovních vůdců.
Avšak proroci, jako reprezentanti světlé linie židovství, stáli vždy v menšině a byli napadáni, kamenování a vražděni. Dělo se tak proto, že proroci nabádali k tomu, aby byly vysoké a vznešené pravdy židovství skutečně používány správně, čili k duchovnímu vzestupu národa. To znamená k dobru národa židovského, jakož také k dobru celého světa.
Žel, něco takové nebylo společensky žádoucí, protože v hierarchii židovské církvi se nacházeli lidé, kterým šlo hlavě o světské výhody a pozemský prospěch. Čili o vliv, moc a vlastní, pohodlný život bez práce. A vznešené pravdy židovského náboženství, dané tomuto národu skutečně ze Světla, byli jimi pouze obratně zneužívány k dosažení čistě pozemských výhod, požitků a cílů. A proto byli proroci nepohodlní, proto byli kamenování a vražděni.
A proto byl také samotný Kristus, Syn Boží, jako představitel této světlé linie židovství zavražděn tehdejší duchovní elitou.
Avšak v nově vznikajícím křesťanství vše dále pokračovalo přesně tak, jako předtím v židovství. Hlavní, mocenská linie křesťanství, sloužící hmotným zájmům a pozemské moci se snažila vždy tvrdě vypořádat s příslušníky světlé linie křesťanství, usilující o skutečný duchovní vzestup. Na jejich eliminaci a likvidaci používala dva způsoby. Prvním bylo morální znevážení prohlášením, že jejich učení je blud, který se neshoduje s naukou oficiální linie církve tak, jak se to stalo Origenovi, nebo celé gnostické větvi prvotního křesťanství.
No a druhým způsobem byla samozřejmě fyzická likvidace. Čili upalování a vraždění nejrozličnějších kacířů, heretiků a odpadlíků. Z našeho prostředí patří k těm nejznámějším Jan Hus.
Je vskutku paradoxní, že právě na samotné křesťanské církve se ukázaly jako nanejvýš pravdivé známa slova Ježíše, hovořící o dvou cestách. Čili v našem případě o dvou liniích křesťanství, z nichž ta široká a většinová vede do zatracení, zatímco ke spáse jednotlivců, národů a světa vede pouze úzká cesta menšinové linie pravého křesťanství světla. A tento hluboký rozkol mezi oficiální linií křesťanství, poznamenaného materialismem a moci chtivostí a mezi neoficiální linií křesťanství, snažící se o skutečný život podle Kristových zásad, tento zásadní rozkol přetrvává v křesťanství až dodnes.
A jak se to projevuje v naší nejaktuálnější současnosti?
Temná větev židovství i křesťanství vzájemně spolupracují v napomáhání snahám o absolutně zotročení lidstva v podobě nového světového pořádku. Židovství, reprezentované nejbohatšími rodinami světa má v rukou obrovskou finanční, ekonomickou, mediální a politickou moc, jejímž prostřednictvím uskutečňuje sérii postupných kroků, směřujících ke světovládě.
Mezi ně patří záměrně vyvolaný problém migrace. Mezi ně patří vojenské a ekonomické rozvracení a ovládání států. Mezi ně patří záměrný morální rozvrat jednotlivců a národů, které vnitřně v sobě rozvrácené budou snadněji ovladatelné. Mezi ně patří snaha o odstranění hotovosti a zavedení bezhotovostního styku, poskytujícího bankám možnost kontroly každého jednotlivce, jakož také jeho finanční likvidaci prostřednictvím zablokování účtu. Mezi ně patří provokování nového válečného konfliktu s Ruskem, jakož i mnoho dalších, podobných věcí.
A je zarážející, že ačkoli židovství a křesťanství stále zůstávají nesmiřitelnými náboženstvími, třeba v otázce migrace nacházejí společnou řeč. Světové mocenské sionistické elity a hlava křesťanství - papež, jsou v tom zajedno. Ačkoliv tedy ve věcech víry zůstávají nesmiřitelnými, to, co je spojuje jsou společné, mocensko ekonomické zájmy.
Oproti této temné, většinové cestě židovství a křesťanství však stojí názorová menšina. Já osobně znám několik křesťanů, kteří nesouhlasí s mnoha výroky a činy současného papeže, protože jasně vnímají, že to není ta správná cesta.
Žel, většina křesťanů jsou křesťané formální, kteří o svém křesťanství nikdy hlouběji neuvažovali a proto se vždy nechali slepě vést většinovým proudem církve, který však kolaboruje s temnotami.
Co dodat na závěr? Židokřesťanství, přesněji řečeno jeho temný proud má skutečně na svědomí velké množství zla a na svých rukou velké množství krve. Ale je naprosto nesprávné, pokud někdo kvůli tomu, ve své nepřekonatelné antipatii, až nenávisti, která mu kalí zrak, odsuzuje židovství a křesťanství jako jeden celek. Jako něco úplně a bezvýhradně špatné, přičemž odmítá vidět, že v těchto náboženstvích vždy v historii, a to až do současnosti existovala světla větev. Ta stála v tvrdé opozici proti většinovému, temnému proudu a její příslušníci museli nejednou zaplatit za své přesvědčení i vlastními životy.
A proto je přímo zločinem, pokud někdo odsuzuje také těchto lidí a jejich světlé snažení, a hází jich do jednoho pytle spolu s temným proudem židokřesťanství, proti kterému bojovali. A to vše s povrchním odůvodněním, že v židovství a křesťanství není vůbec nic dobrého.
A mimo jiné, temnota a její přisluhovači si dali velmi záležet na tom, aby právě takovýmto způsobem křesťanství pošpinili a zkompromitovali. Aby jednoduše povrchní a do hloubky nepříliš jedoucí lidé odsoudili křesťanství jako jeden celek. A tím pádem aby nakonec sami sebe duchovně odřízli od nejhodnotnějšího světlého impulsu, jakého se naší civilizaci vůbec dostalo.
A přesně o toto temnu šlo, přičemž k naplnění tohoto cíle zneužívá lidské povrchnosti, lidského sklonu vidět věci buď celé černé, nebo celé bílé a obecné nechuti hlouběji myslet a zkoumat. Odmítnutím křesťanství se však každý takovýto člověk sám připravuje o cestu, která by ho mohla povznést až ke Světlu.
Celkem na závěr proto třeba zdůraznit, že za všechno zlo, které má na svědomí židokřesťanství, mohou pouze bezcharakterní a vypočítaví jednotlivci. Ti pod pláštíkem vznešených ideálů židovství a křesťanství spřádali a prováděli své zištné, mocenské a čistě materialisticky bezohledné záměry. Jedině oni mohou za všechno zlo! Temnota se však postarala o to, aby byly jejich zlé činy připsány židovství a křesťanství jako celku.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
- smilan
- Občasný diskutér
-
Nemravnost - zákeřný jed, který otravuje naši osobnost
Nemravnost je jako kapka jedu ve sklenici dobrého vína. A přestože může jít o víno vynikajícího ročníku, přestože může lahodně chutnat, nepatrná kapka jedu v něm nás otráví. A čím víc budeme pít takové víno pro jeho dobrou chuť, tím více si budeme otravovat svůj organismus, až nás to nakonec zabije.
Milí přátelé, ačkoli to vůbec netušíte, i váš vlastní vnitřní život už v dnešní den přijal svou kapku jedu rozkladné nemravnosti, třeba prostřednictvím internetu, prostřednictvím filmů, knih, časopisů, vtipů, řečí, písní, nebo dokonce módy, která dnes letí.
Jed nemravnosti, obsažený v tomto všem se pomalu shromažďuje ve vaší duši, otravuje ji, až ji nakonec úplně otráví. A právě o to jde temnotě, která za tím stojí. Jde jí o strhávání lidských duší do temna a jejich konečný zánik v temnotách.
Ale buďme konkrétní a podívejme se na dvě oblasti života, ve kterých se doslova kupčí s tím pudově nejnižším, co v člověku existuje.
Podívejme se třeba na reklamu. Součástí devadesáti procent veškeré reklamy v televizi, v tisících reklamních letácích v našich schránkách, nebo kdekoliv jinde je atraktivní a spoře oděná žena. Spojení atraktivní a spoře oděné ženy je už snad nedílnou součástí reklamní prezentace každého nového modelu auta, přicházejícího na trh. Jde zde o záměrné a zákeřné podprahové působení na spotřebitele, fungující asi takto:
Téměř obnažená žena evokuje v převážné části mužské populace cosi dráždivé. Cosi nízkým způsobem příjemné a žádoucí. No a prostřednictvím určitého podprahového působení se pak stává pro spotřebitele nevědomky stejně žádoucím také samotný výrobek, který je takovýmto způsobem prezentován. Touha po jednom, a sice po atraktivní, spoře oděné ženě, se spojuje s touhou po druhém, čili po výrobku. Dvě věci se tedy slijí do jedné, čímž se pro spotřebitele stává výrobek žádoucím, a on ani dobře neví proč.
Toto manipulativní zdvojené působení je velmi osvědčené a má pozitivní vliv na zvyšování prodejnosti výrobků. Právě proto je v reklamě masivním způsobem stále využíváno.
Na jedné straně jde tedy o cílenou manipulaci s nejnižšími pudy člověka a s nectností nemravnosti, což zvyšuje prodej, avšak na druhé straně jde o velmi negativní dopad na společnost, protože ji postupně stále více mravně rozkládá a ničí.
Druhou oblastí, kde se cíleně pracuje s nemravností je současná móda. Tvůrci ženské módy, ať už prostřednictvím ženských časopisů, nebo ženských televizních pořadů celkem otevřeně deklarují, že moderní žena dneška má být sexy. Že má být určitým žádoucím sexuálním objektem, který prostřednictvím módy rafinovaně odhaluje všechny vnady tak, aby žena svým vzhledem vyvolávala zájem a pozornost mužů. Aby se pro ně stala ještě více atraktivnější a přitažlivější. Takové jsou současné módní trendy a na takovémto ideovém a filozofickém základě vznikají v dílnách současných módních tvůrců nové módní kolekce.
V konečném důsledku však přece jen záleží na každé jednotlivé ženě, jak se postaví k vlastnímu odívání. Zda se k němu postaví povrchně a bezmyšlenkovitě, ve slepém a nekritickém přijímání současných, mravně zvrácených módních trendů. Nebo naopak, upřednostní oděv mnohem ušlechtilejší a lidsky důstojnější.
Žena totiž pronikavě působí už jen čistě svým vnějším zjevem. A právě tímto svým vnějším zjevem se může stát pro všechny, kteří s ní přicházejí denně do styku buď ukazatelem cesty k pozvednutí společnosti prostřednictvím mravního a ušlechtilého oděvu, nebo naopak, se pro ně může stát ukazatelem cesty k úpadku prostřednictvím oděvu, stávajícího se pro mnohé podnětem k nemravnosti.
Kristus kdysi řekl asi toto: „Jestliže tě ke hříchu nemravnosti svádí tvé oko, vyloupni ho a odhoď daleko od sebe, protože je pro tebe stokrát lepší, když vstoupíš bezoký do věčné radosti království nebeského, jako kdyby si měl s oběma očima upadnout do zatracení své duše.
Pokud tě ke hříchu nemravnosti svádí tvá ruka, utni ji a odhoď daleko od sebe, protože je pro tebe stokrát lepší, když vstoupíš bezruký do věčné radosti království nebeského, jako kdyby si měl s oběma rukama upadnout do zatracení své duše.“
Samozřejmě, že nechceme nikoho navádět k tomu, aby si vyloupl své oko a uťal svou ruku. Ale rozhodně třeba všech vyzvat k hlubokému zamyšlení nad těmito slovy, protože z jejich opravdu tvrdé formulace vyplývá obrovská vážnost dopadu zachovávání principu mravnosti na celé naše bytí. A to dopadu mimořádně pozitivního v případě mravnosti, nebo mimořádně negativního v případě nemravnosti.
Zavřeme proto nepropustně všechny brány naší duše a nevpouštějme do ní rozkladnou nemravnost, která se na nás nyní valí ze všech stran. Jejíž jsou plné filmy, divadla, knihy, časopisy, obrazy, reklama, móda, nebo internet.
Zavřeme nepropustně brány své duše před vším tímto jedem, abychom se tak stali osvěžujícími oázami v dnešní poušti nemravnosti.
Snažme se zachovávat své nitro čisté, protože jen tak můžeme být skutečně lidmi. Bez zachovávání čistoty nitra a proto vnitřně zaplaveni tisícerými podněty nemravnosti se totiž stáváme jen výsměchem člověka. Stáváme se jen lidskými kreaturami, prosáknutými nemravností a proto kráčejícími do náruče temna, které nás zákeřně otrávilo tímto zhoubným principem.
A dávejme si také dobrý pozor na to, abychom se i my samotní nestali pro jiné pokušením k nemravnosti. A to třeba způsobem svého odívání, způsobem své řeči, nebo věcmi, výtvory a díly, vycházejícími z našich rukou.
Neboť pro každého, kdo se pro jiné stává pokušením k nemravnosti znějí opět velmi výstražně tato Pánova slova: „Amen pravím vám, kdo by byl pohoršením k nemravnosti byť jen pro jednoho jediného z mých nejmenších, pro toho by bylo stokrát lepší, kdyby si zavěsil na krk mlýnský kámen a skočil do moře“.
A opět samozřejmě nechceme nikoho navádět k tomu, aby si věšel na krk mlýnský kámen a skákal do moře. Ale rozhodně je všech třeba důrazně vyzvat k tomu, aby si duchovně nevěšeli na krk balvan nemravnosti, který je lidsky a osobnostně bude stahovat do temných hlubin. Do hlubin, kde bude nakonec úplně udušená jejich vědoma osobnost a celé jejich vědomé bytí.
A proto z nejvyšších Výšin znějí naléhavě ke všem lidským bytostem, které si chtějí uhájit svou lidskost v dnešním moři nemravnosti na Zemi tato slova: "Udržuje krb svých myšlenek čistý! Dbejte o čistotu svého myšlení, svého cítění a svého chtění! Jedině takto budete schopni šířit mír a dobro na Zemi a jedině takto budete moci po odchodu ze Země kráčet do věčné říše království nebeského, a nikoliv do věčného zatracení vaší duše v říši temnoty.
V jednom z apokryfních evangelií je psáno: „Jestliže je světlo ve vás temnotou, jaká hrozná musí být temnota samotná?“
Světlem v nás je náš čistý a ušlechtilý vnitřní život. A toto světlo v podobě čistého a ušlechtilého vnitřního života má osvětlovat všechny naše kroky, všechny naše činy, všechny naše rozhodnutí, celou naši životní pouť, jakož také naši základní hodnotovou orientaci. No a z povahy věci samotné zcela logicky vyplývá, že takovýto člověk pak nemůže kráčet nikam jinam, než ke Světlu.
Pokud je ale světlo v nás v podobě našeho čistého a ušlechtilého vnitřního života zakalené rozkladným principem nemravnosti, stává se temnotou. A tato vnitřní temnota následně ovlivňuje všechny naše kroky, všechny naše činy, všechny naše rozhodnutí, celou naši životní pouť a ovlivňuje také naši základní hodnotovou orientaci.
No a opět z povahy věci samotné zcela logicky vyplývá, že takovýto člověk nemůže kráčet nikam jinam, než právě do náruče temna. Do vražedné náruče temnoty, kde bude udušené jeho bytí, protože jeho osobnost podlehla rozkladnému principu nemravnosti. Ten je totiž jedním z jedovatých šípů temnoty, vystřelovaných do duší a do vědomí lidí, aby jím byly vnitřně otrávení, aby je to strhlo dolů a aby mohli být nakonec zničeni.
Nejdůležitějším posláním člověka na Zemi není totiž jeho ekonomický přínos pro společnost, jak se dnes mylně domníváme. Není jím ani jeho schopnost vydělávat peníze, ani jeho možnosti využívání tisícerých požitků tohoto světa.
Nejvyšším posláním člověka je jeho schopnost kotvit Světlo na Zemi! Schopnost povznášet vše stávající směrem ke Světlu. Povznášet sebe sama, svůj národ i celou planetu.
Dbejme proto úzkostlivě, aby světlo v nás bylo opravdu světlem, a ne temnotou. Dbejme proto, aby náš vnitřní život byl jen čistý a ušlechtilý, protože jedině takto jsme schopni naplňovat své lidství. Jedině takto se můžeme stát světlem světa a povznášet směrem ke Světlu vše kolem nás.
Co dodat na závěr? Snad pouze tato slova:
Blahoslavení ať jsou všichni lidé čistého srdce, neboť oni jsou požehnáním Země a jejich je království nebeské!
Ať se ale třesou všichni lidé srdce nečistého, neboť oni jsou prokletím Země a jejich je království temnoty!
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
Nemravnost je jako kapka jedu ve sklenici dobrého vína. A přestože může jít o víno vynikajícího ročníku, přestože může lahodně chutnat, nepatrná kapka jedu v něm nás otráví. A čím víc budeme pít takové víno pro jeho dobrou chuť, tím více si budeme otravovat svůj organismus, až nás to nakonec zabije.
Milí přátelé, ačkoli to vůbec netušíte, i váš vlastní vnitřní život už v dnešní den přijal svou kapku jedu rozkladné nemravnosti, třeba prostřednictvím internetu, prostřednictvím filmů, knih, časopisů, vtipů, řečí, písní, nebo dokonce módy, která dnes letí.
Jed nemravnosti, obsažený v tomto všem se pomalu shromažďuje ve vaší duši, otravuje ji, až ji nakonec úplně otráví. A právě o to jde temnotě, která za tím stojí. Jde jí o strhávání lidských duší do temna a jejich konečný zánik v temnotách.
Ale buďme konkrétní a podívejme se na dvě oblasti života, ve kterých se doslova kupčí s tím pudově nejnižším, co v člověku existuje.
Podívejme se třeba na reklamu. Součástí devadesáti procent veškeré reklamy v televizi, v tisících reklamních letácích v našich schránkách, nebo kdekoliv jinde je atraktivní a spoře oděná žena. Spojení atraktivní a spoře oděné ženy je už snad nedílnou součástí reklamní prezentace každého nového modelu auta, přicházejícího na trh. Jde zde o záměrné a zákeřné podprahové působení na spotřebitele, fungující asi takto:
Téměř obnažená žena evokuje v převážné části mužské populace cosi dráždivé. Cosi nízkým způsobem příjemné a žádoucí. No a prostřednictvím určitého podprahového působení se pak stává pro spotřebitele nevědomky stejně žádoucím také samotný výrobek, který je takovýmto způsobem prezentován. Touha po jednom, a sice po atraktivní, spoře oděné ženě, se spojuje s touhou po druhém, čili po výrobku. Dvě věci se tedy slijí do jedné, čímž se pro spotřebitele stává výrobek žádoucím, a on ani dobře neví proč.
Toto manipulativní zdvojené působení je velmi osvědčené a má pozitivní vliv na zvyšování prodejnosti výrobků. Právě proto je v reklamě masivním způsobem stále využíváno.
Na jedné straně jde tedy o cílenou manipulaci s nejnižšími pudy člověka a s nectností nemravnosti, což zvyšuje prodej, avšak na druhé straně jde o velmi negativní dopad na společnost, protože ji postupně stále více mravně rozkládá a ničí.
Druhou oblastí, kde se cíleně pracuje s nemravností je současná móda. Tvůrci ženské módy, ať už prostřednictvím ženských časopisů, nebo ženských televizních pořadů celkem otevřeně deklarují, že moderní žena dneška má být sexy. Že má být určitým žádoucím sexuálním objektem, který prostřednictvím módy rafinovaně odhaluje všechny vnady tak, aby žena svým vzhledem vyvolávala zájem a pozornost mužů. Aby se pro ně stala ještě více atraktivnější a přitažlivější. Takové jsou současné módní trendy a na takovémto ideovém a filozofickém základě vznikají v dílnách současných módních tvůrců nové módní kolekce.
V konečném důsledku však přece jen záleží na každé jednotlivé ženě, jak se postaví k vlastnímu odívání. Zda se k němu postaví povrchně a bezmyšlenkovitě, ve slepém a nekritickém přijímání současných, mravně zvrácených módních trendů. Nebo naopak, upřednostní oděv mnohem ušlechtilejší a lidsky důstojnější.
Žena totiž pronikavě působí už jen čistě svým vnějším zjevem. A právě tímto svým vnějším zjevem se může stát pro všechny, kteří s ní přicházejí denně do styku buď ukazatelem cesty k pozvednutí společnosti prostřednictvím mravního a ušlechtilého oděvu, nebo naopak, se pro ně může stát ukazatelem cesty k úpadku prostřednictvím oděvu, stávajícího se pro mnohé podnětem k nemravnosti.
Kristus kdysi řekl asi toto: „Jestliže tě ke hříchu nemravnosti svádí tvé oko, vyloupni ho a odhoď daleko od sebe, protože je pro tebe stokrát lepší, když vstoupíš bezoký do věčné radosti království nebeského, jako kdyby si měl s oběma očima upadnout do zatracení své duše.
Pokud tě ke hříchu nemravnosti svádí tvá ruka, utni ji a odhoď daleko od sebe, protože je pro tebe stokrát lepší, když vstoupíš bezruký do věčné radosti království nebeského, jako kdyby si měl s oběma rukama upadnout do zatracení své duše.“
Samozřejmě, že nechceme nikoho navádět k tomu, aby si vyloupl své oko a uťal svou ruku. Ale rozhodně třeba všech vyzvat k hlubokému zamyšlení nad těmito slovy, protože z jejich opravdu tvrdé formulace vyplývá obrovská vážnost dopadu zachovávání principu mravnosti na celé naše bytí. A to dopadu mimořádně pozitivního v případě mravnosti, nebo mimořádně negativního v případě nemravnosti.
Zavřeme proto nepropustně všechny brány naší duše a nevpouštějme do ní rozkladnou nemravnost, která se na nás nyní valí ze všech stran. Jejíž jsou plné filmy, divadla, knihy, časopisy, obrazy, reklama, móda, nebo internet.
Zavřeme nepropustně brány své duše před vším tímto jedem, abychom se tak stali osvěžujícími oázami v dnešní poušti nemravnosti.
Snažme se zachovávat své nitro čisté, protože jen tak můžeme být skutečně lidmi. Bez zachovávání čistoty nitra a proto vnitřně zaplaveni tisícerými podněty nemravnosti se totiž stáváme jen výsměchem člověka. Stáváme se jen lidskými kreaturami, prosáknutými nemravností a proto kráčejícími do náruče temna, které nás zákeřně otrávilo tímto zhoubným principem.
A dávejme si také dobrý pozor na to, abychom se i my samotní nestali pro jiné pokušením k nemravnosti. A to třeba způsobem svého odívání, způsobem své řeči, nebo věcmi, výtvory a díly, vycházejícími z našich rukou.
Neboť pro každého, kdo se pro jiné stává pokušením k nemravnosti znějí opět velmi výstražně tato Pánova slova: „Amen pravím vám, kdo by byl pohoršením k nemravnosti byť jen pro jednoho jediného z mých nejmenších, pro toho by bylo stokrát lepší, kdyby si zavěsil na krk mlýnský kámen a skočil do moře“.
A opět samozřejmě nechceme nikoho navádět k tomu, aby si věšel na krk mlýnský kámen a skákal do moře. Ale rozhodně je všech třeba důrazně vyzvat k tomu, aby si duchovně nevěšeli na krk balvan nemravnosti, který je lidsky a osobnostně bude stahovat do temných hlubin. Do hlubin, kde bude nakonec úplně udušená jejich vědoma osobnost a celé jejich vědomé bytí.
A proto z nejvyšších Výšin znějí naléhavě ke všem lidským bytostem, které si chtějí uhájit svou lidskost v dnešním moři nemravnosti na Zemi tato slova: "Udržuje krb svých myšlenek čistý! Dbejte o čistotu svého myšlení, svého cítění a svého chtění! Jedině takto budete schopni šířit mír a dobro na Zemi a jedině takto budete moci po odchodu ze Země kráčet do věčné říše království nebeského, a nikoliv do věčného zatracení vaší duše v říši temnoty.
V jednom z apokryfních evangelií je psáno: „Jestliže je světlo ve vás temnotou, jaká hrozná musí být temnota samotná?“
Světlem v nás je náš čistý a ušlechtilý vnitřní život. A toto světlo v podobě čistého a ušlechtilého vnitřního života má osvětlovat všechny naše kroky, všechny naše činy, všechny naše rozhodnutí, celou naši životní pouť, jakož také naši základní hodnotovou orientaci. No a z povahy věci samotné zcela logicky vyplývá, že takovýto člověk pak nemůže kráčet nikam jinam, než ke Světlu.
Pokud je ale světlo v nás v podobě našeho čistého a ušlechtilého vnitřního života zakalené rozkladným principem nemravnosti, stává se temnotou. A tato vnitřní temnota následně ovlivňuje všechny naše kroky, všechny naše činy, všechny naše rozhodnutí, celou naši životní pouť a ovlivňuje také naši základní hodnotovou orientaci.
No a opět z povahy věci samotné zcela logicky vyplývá, že takovýto člověk nemůže kráčet nikam jinam, než právě do náruče temna. Do vražedné náruče temnoty, kde bude udušené jeho bytí, protože jeho osobnost podlehla rozkladnému principu nemravnosti. Ten je totiž jedním z jedovatých šípů temnoty, vystřelovaných do duší a do vědomí lidí, aby jím byly vnitřně otrávení, aby je to strhlo dolů a aby mohli být nakonec zničeni.
Nejdůležitějším posláním člověka na Zemi není totiž jeho ekonomický přínos pro společnost, jak se dnes mylně domníváme. Není jím ani jeho schopnost vydělávat peníze, ani jeho možnosti využívání tisícerých požitků tohoto světa.
Nejvyšším posláním člověka je jeho schopnost kotvit Světlo na Zemi! Schopnost povznášet vše stávající směrem ke Světlu. Povznášet sebe sama, svůj národ i celou planetu.
Dbejme proto úzkostlivě, aby světlo v nás bylo opravdu světlem, a ne temnotou. Dbejme proto, aby náš vnitřní život byl jen čistý a ušlechtilý, protože jedině takto jsme schopni naplňovat své lidství. Jedině takto se můžeme stát světlem světa a povznášet směrem ke Světlu vše kolem nás.
Co dodat na závěr? Snad pouze tato slova:
Blahoslavení ať jsou všichni lidé čistého srdce, neboť oni jsou požehnáním Země a jejich je království nebeské!
Ať se ale třesou všichni lidé srdce nečistého, neboť oni jsou prokletím Země a jejich je království temnoty!
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
- smilan
- Občasný diskutér
-
O rozdílu v jednání na Zemi a v království nebeském
Vše, co se dělá na Zemi se dělá jen ke cti lidí, zatímco vše, co se dělá v království nebeském se dělá ke cti Nejvyššího. Vše, co se dělá na Zemi je jen oslavou velikosti člověka. Oslavou jeho důvtipu, rozumu, moci a šikovnosti, zatímco v království nebeském je naopak vše oslavou velikosti Stvořitele. Oslavou jeho spravedlnosti, dokonalosti, moudrosti, vznešenosti a moci.
A teď zkusme společně uvažovat. Člověk je malý a také jeho planeta je malá, protože je jen jednou z bilionů podobných planet v obrovském vesmíru. Lidstvo, s celou jeho planetou je tedy ve skutečnosti velmi nepatrné a nicotné, zatímco Stvořitel tohoto všeho je nesmírně velký.
Pokud se proto za základ a měřítko všeho myšlení a jednání rozhodneme vzít pouze to malé a nepatrné, nemůže být konečným výsledkem nic jiného, než malost. Pokud bychom se ale naopak za měřítko všech věcí rozhodli vzít v úvahu to, co je opravdu velké, výsledkem by nemohlo být nic jiného, než velikost.
A přesně takto je to s lidstvem, které uvěřilo ve vlastní, domnělou velikost, a proto uvízlo v malosti. V malosti vlastního duševního obzoru, vlastního vědomí a vlastního vnímání reality. A v tomto vnitřním stavu pak vytváří a formuje vše kolem sebe.
Zkusme se však zamyslet nad tím, jaké úžasné věci bychom byli schopni vytvářet tehdy, pokud bychom vytvářeli svá díla s vnitřním nasměrováním, podobným tomu v království nebeském. Čili s vnitřním cílem činit všechny věci především ke cti Nejvyššího.
Nebo jinak. Víme, že lidská bytost je nedokonalá. Stvořitel je však bytostí, nebo lépe řečeno, entitou mnohem dokonalejší. Vnitřní orientací lidstva na to, co je nedokonalé, musí zcela logicky vznikat pouze nedokonalost, zatímco vnitřní orientací na to, co je dokonalé, by musela nutně vznikat díla, blížící se k dokonalosti.
Naše vnitřní orientace tedy určuje kvalitu nejen toho, co děláme, ale také samotnou kvalitu naší osobnosti ve strukturách jejího vědomí, myšlení a pohledu na realitu.
Nebo ještě jinak. Člověk je schopen vytvářet a budovat velké věci jedině tehdy, pokud upírá svůj zrak k tomu, co ho vnitřně vysoko přesahuje. To znamená k nějakému ideálu. Pokud ale nemá nic, co by ho vysoce přesahovalo a upírá svůj zrak pouze na iluzi vlastní velikosti, volí si cestu malosti, ba až nízkosti. Cestu nízkosti tvora, jehož vnitřek je navzdory jeho vlastní iluzi velikosti, jejíž marnivě uvěřil, plný nejrůznějších nemravností, nečestností, nespravedlností, bezohledností, chamtivostí, podvodů, lží, agresivity, násilí, touhy po moci a mnohého jiného.
Protože v současném materialistickém světě nemají lidé vysoké a vznešené ideály, a neupírají svůj vnitřní zrak k ničemu vysokému a vznešenému, co by je přesahovalo, uvízli v malosti a nízkosti. Proto je takovým ubohým a hodnotově mimořádně nízkým život kolem nás, ačkoli se tato nesmírná vnitřní ubohost lidstva úspěšně maskuje leskem vědeckého a technického pokroku. Kdo však má oči otevřené, nemůže za všem tímto povrchním leskem nevidět děsivou hloubku současného hodnotového marasmu.
Znamená to tedy, že velikost, nebo malost naší vnitřní hodnotové orientace determinuje velikost, nebo malost naší osobnosti, ale také vnějších poměrů, v nichž na Zemi žijeme.
Mnozí lidé dneška říkají: Já jsem někdo! Já něco znamenám! Já jsem už něco dokázal a ještě dokážu! Člověk se stal vyznavačem modly vlastního "já". Stal se vyznavačem velikosti vlastního ega. A právě to je příčinou vší ubohosti a nízkosti našeho světa. To je příčinou vší bídy, všech válek, vraždění a utrpení. To je příčinou vší bezohlednosti, bezcharakternosti, nespravedlnosti, podvodu, chamtivosti, nečistoty a zvrhlosti. Takový je každodenní život, vytvořený vyznavači kultu vlastního "já".
Avšak nad malým a ubohým lidským "já", nad jeho směšnou iluzí, že "já jsem někdo, já něco znamenám a já něco dokážu", se vznáší ono velké, mocné a vznešené "Já Jsem"!
"Já Jsem, který Jsem! Jedině ze Mě samotného mohlo povstat vše, co existuje! Já Jsem dobro, spravedlnost a ušlechtilá vznešenost, vysoko se vznášející nad vší malostí uctívačů velikosti vlastního já."
Každý z lidí má možnost volby, koho vyznavačem se stane. Zda vyznavačem domnělé velikosti svého malého "já", nebo vyznavačem skutečné velikosti Božího "Já Jsem". A podle volného výběru tohoto našeho vnitřního nasměrování se pak zformuje celá naše osobnost, ale také venkovní poměry kolem nás. Zformují se buď do malosti pozemských poměrů vyznavačů vlastního "já", v jakých žijeme dnes, nebo do nádhery radostného a ušlechtilého tvoření vyznavačů velkého a vznešeného "Já Jsem", jaké vládnou v království nebeském.
Uctívání velkého a vznešeného Božího "Já Jsem" propůjčuje člověku velikost. Povznáší ho ke všem nádherným a ušlechtilým ideálům, které toto velké, vznešené "Já Jsem" zastřešuje.
Uctívání domnělé velikosti vlastního "já" naopak člověka sráží k nízkosti a je příčinou všeho zla, které lidé neváhají provést, jen aby v očích jiných a v očích našeho světa dosáhli těkavé iluze vlastní, pomyslné velikosti.
Co si zvolíme, to budeme mít, a tak se budeme mít! Buď si tedy jako jednotlivci, národy, nebo celé lidstvo zvolíme uctívání vlastního "já" a potom budeme nutně žít v tomu odpovídajících osobních, národních, nebo celosvětových poměrech.
Nebo si naopak, jako jednotlivci, národy, nebo celé lidstvo zvolíme uctívání velkého a vznešeného "Já Jsem", na základě čehož se pak nevyhnutelně začnou měnit naše osobní, národní i celosvětové poměry směrem ke spravedlnosti, lidskosti, vznešenosti a jiným, podobným vysokým ctnostem, které zcela přirozeně generuje uctívání velikosti a vznešenosti Božího "Já Jsem".
Vyberme si tedy a kvalita našich osobních poměrů, poměrů v našem národě i na celém světě se nám stane naší odměnou. Stane se nám odměnou v případě dobrého výběru a trestem v případě nesprávného výběru. Stane se nám totiž vždy jen dokonalým odrazem hodnoty a kvality naší životní orientace, kterou jsme si svobodně vybrali.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
Vše, co se dělá na Zemi se dělá jen ke cti lidí, zatímco vše, co se dělá v království nebeském se dělá ke cti Nejvyššího. Vše, co se dělá na Zemi je jen oslavou velikosti člověka. Oslavou jeho důvtipu, rozumu, moci a šikovnosti, zatímco v království nebeském je naopak vše oslavou velikosti Stvořitele. Oslavou jeho spravedlnosti, dokonalosti, moudrosti, vznešenosti a moci.
A teď zkusme společně uvažovat. Člověk je malý a také jeho planeta je malá, protože je jen jednou z bilionů podobných planet v obrovském vesmíru. Lidstvo, s celou jeho planetou je tedy ve skutečnosti velmi nepatrné a nicotné, zatímco Stvořitel tohoto všeho je nesmírně velký.
Pokud se proto za základ a měřítko všeho myšlení a jednání rozhodneme vzít pouze to malé a nepatrné, nemůže být konečným výsledkem nic jiného, než malost. Pokud bychom se ale naopak za měřítko všech věcí rozhodli vzít v úvahu to, co je opravdu velké, výsledkem by nemohlo být nic jiného, než velikost.
A přesně takto je to s lidstvem, které uvěřilo ve vlastní, domnělou velikost, a proto uvízlo v malosti. V malosti vlastního duševního obzoru, vlastního vědomí a vlastního vnímání reality. A v tomto vnitřním stavu pak vytváří a formuje vše kolem sebe.
Zkusme se však zamyslet nad tím, jaké úžasné věci bychom byli schopni vytvářet tehdy, pokud bychom vytvářeli svá díla s vnitřním nasměrováním, podobným tomu v království nebeském. Čili s vnitřním cílem činit všechny věci především ke cti Nejvyššího.
Nebo jinak. Víme, že lidská bytost je nedokonalá. Stvořitel je však bytostí, nebo lépe řečeno, entitou mnohem dokonalejší. Vnitřní orientací lidstva na to, co je nedokonalé, musí zcela logicky vznikat pouze nedokonalost, zatímco vnitřní orientací na to, co je dokonalé, by musela nutně vznikat díla, blížící se k dokonalosti.
Naše vnitřní orientace tedy určuje kvalitu nejen toho, co děláme, ale také samotnou kvalitu naší osobnosti ve strukturách jejího vědomí, myšlení a pohledu na realitu.
Nebo ještě jinak. Člověk je schopen vytvářet a budovat velké věci jedině tehdy, pokud upírá svůj zrak k tomu, co ho vnitřně vysoko přesahuje. To znamená k nějakému ideálu. Pokud ale nemá nic, co by ho vysoce přesahovalo a upírá svůj zrak pouze na iluzi vlastní velikosti, volí si cestu malosti, ba až nízkosti. Cestu nízkosti tvora, jehož vnitřek je navzdory jeho vlastní iluzi velikosti, jejíž marnivě uvěřil, plný nejrůznějších nemravností, nečestností, nespravedlností, bezohledností, chamtivostí, podvodů, lží, agresivity, násilí, touhy po moci a mnohého jiného.
Protože v současném materialistickém světě nemají lidé vysoké a vznešené ideály, a neupírají svůj vnitřní zrak k ničemu vysokému a vznešenému, co by je přesahovalo, uvízli v malosti a nízkosti. Proto je takovým ubohým a hodnotově mimořádně nízkým život kolem nás, ačkoli se tato nesmírná vnitřní ubohost lidstva úspěšně maskuje leskem vědeckého a technického pokroku. Kdo však má oči otevřené, nemůže za všem tímto povrchním leskem nevidět děsivou hloubku současného hodnotového marasmu.
Znamená to tedy, že velikost, nebo malost naší vnitřní hodnotové orientace determinuje velikost, nebo malost naší osobnosti, ale také vnějších poměrů, v nichž na Zemi žijeme.
Mnozí lidé dneška říkají: Já jsem někdo! Já něco znamenám! Já jsem už něco dokázal a ještě dokážu! Člověk se stal vyznavačem modly vlastního "já". Stal se vyznavačem velikosti vlastního ega. A právě to je příčinou vší ubohosti a nízkosti našeho světa. To je příčinou vší bídy, všech válek, vraždění a utrpení. To je příčinou vší bezohlednosti, bezcharakternosti, nespravedlnosti, podvodu, chamtivosti, nečistoty a zvrhlosti. Takový je každodenní život, vytvořený vyznavači kultu vlastního "já".
Avšak nad malým a ubohým lidským "já", nad jeho směšnou iluzí, že "já jsem někdo, já něco znamenám a já něco dokážu", se vznáší ono velké, mocné a vznešené "Já Jsem"!
"Já Jsem, který Jsem! Jedině ze Mě samotného mohlo povstat vše, co existuje! Já Jsem dobro, spravedlnost a ušlechtilá vznešenost, vysoko se vznášející nad vší malostí uctívačů velikosti vlastního já."
Každý z lidí má možnost volby, koho vyznavačem se stane. Zda vyznavačem domnělé velikosti svého malého "já", nebo vyznavačem skutečné velikosti Božího "Já Jsem". A podle volného výběru tohoto našeho vnitřního nasměrování se pak zformuje celá naše osobnost, ale také venkovní poměry kolem nás. Zformují se buď do malosti pozemských poměrů vyznavačů vlastního "já", v jakých žijeme dnes, nebo do nádhery radostného a ušlechtilého tvoření vyznavačů velkého a vznešeného "Já Jsem", jaké vládnou v království nebeském.
Uctívání velkého a vznešeného Božího "Já Jsem" propůjčuje člověku velikost. Povznáší ho ke všem nádherným a ušlechtilým ideálům, které toto velké, vznešené "Já Jsem" zastřešuje.
Uctívání domnělé velikosti vlastního "já" naopak člověka sráží k nízkosti a je příčinou všeho zla, které lidé neváhají provést, jen aby v očích jiných a v očích našeho světa dosáhli těkavé iluze vlastní, pomyslné velikosti.
Co si zvolíme, to budeme mít, a tak se budeme mít! Buď si tedy jako jednotlivci, národy, nebo celé lidstvo zvolíme uctívání vlastního "já" a potom budeme nutně žít v tomu odpovídajících osobních, národních, nebo celosvětových poměrech.
Nebo si naopak, jako jednotlivci, národy, nebo celé lidstvo zvolíme uctívání velkého a vznešeného "Já Jsem", na základě čehož se pak nevyhnutelně začnou měnit naše osobní, národní i celosvětové poměry směrem ke spravedlnosti, lidskosti, vznešenosti a jiným, podobným vysokým ctnostem, které zcela přirozeně generuje uctívání velikosti a vznešenosti Božího "Já Jsem".
Vyberme si tedy a kvalita našich osobních poměrů, poměrů v našem národě i na celém světě se nám stane naší odměnou. Stane se nám odměnou v případě dobrého výběru a trestem v případě nesprávného výběru. Stane se nám totiž vždy jen dokonalým odrazem hodnoty a kvality naší životní orientace, kterou jsme si svobodně vybrali.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
- smilan
- Občasný diskutér
-
Hmota směřuje k zániku a blíží se poslední soud! Dva pohledy na tuto problematiku
Žijeme ve světě hmoty a vše hmotné jednou zanikne. Týká se to našeho fyzického těla, týká se to zvířat, rostlin, naší planety i celé sluneční soustavy. Tomuto ději není uniknutí! Ale pozor! Jen co se týče hmotné a materiální úrovně! V té duchovní je únik možný! A právě tento únik do bezpečí je nejdůležitějším životním posláním každého z nás! Je nejvyšším smyslem celého našeho bytí!
Poslednímu soudu, spojenému s nevyhnutelným rozkladem hmotného světa tedy neunikne absolutně nikdo z nás, přičemž poslední soud bude představovat nekompromisní hraniční čáru, probíhající napříč všemi lidmi.
Hraniční čáru, rozdělující lidi na dostatečně duchovně zralých, a tím pádem schopných povznést se z hmotného světa do věčného království ducha. A na duchovně nezralých, svázaných prostřednictvím svých chyb, nedostatků, vášní, sklonů, nemravnosti, nebo dogmat s osudem hmotného světa, směřujícího do rozkladu. Nezbytný osud rozkladu hmoty se pak stane osudem každého jednotlivce, takovýmto způsobem s hmotným světem pevně spojeného.
Toto je dění, kterému nemůže uniknout nikdo z nás. A i když mu není možné uniknout, je možné se na něj zodpovědně připravit a zvítězit v něm. Vyjít z něj, jako vítěz a ne jako poražený. Abychom se mohli stát vítězi nad smrtelností hmoty v blížícím se posledním soudu, bylo nám ukázáno, co máme dělat a hlavně, jakými se máme stát, aby se toto neodvratné dění nestalo záhubou naší osobnosti.
Jde o věci, které je třeba stále, byť tisíckrát připomínat, aby se lidé vzpamatovali, duchovně pozvedli a mohli včas povznést do království nebeského, zanechávajíc za sebou všechna nebezpečí hmotných světů, pomalu ale jistě směřujících do svého rozkladu.
Podívejme se proto nyní na dva obrazy posledního soudu, které nám mohou vnést více pochopení a porozumění do této vážné problematiky.
První obraz bude souviset se známým podobenstvím o moudrých a nemoudrých pannách. Je sice důvěrně známé, ale o jeho vztahu k poslednímu soudu se až tak moc nemluví.
Den se schyluje ke konci, pomalu se stmívá a panny čekají na ženicha. Ty moudré si prozíravě vzaly dostatek oleje do svých lamp. Avšak nemoudré panny po čase zjistily, že jim bude olej chybět. Prosí proto moudré panny, aby jim daly ze svého. Ty však říkají, že pokud jim dají olej, nebudou mít nakonec dost ani jedni, ani druzí. Ať raději jdou za prodavači a olej si koupí.
Nemoudré panny tedy odcházejí, ale mezi tím přichází ženich a moudré panny s hořícími lucernami vstupují na jeho svatbu. Dveře se definitivně zavírají a nemoudré panny zůstávají venku.
Toto podobenství nám jasně hovoří o výše zmíněné, dělící čáře v souvislosti s posledním soudem, která vzájemně od sebe oddělí připravených a duchovně zralých od nepřipravených a duchovně nezralých. Připraveni a zralí vstoupí do věčné radosti říše ducha a nepřipravení a nezralí zůstanou uvíznutí ve hmotě, za pevně zavřenou bránou, vedoucí do království nebeského.
Co však je oním plamenem, hořícím v lampách moudrých panen a co je olejem, který tento plamen živí?
Plamenem je duchovní jiskra v nás! Je jím drobné zrnko ducha, které jsme si jako největší poklad přinesli sem do hmotnosti. Aby ale plamen našeho ducha mohl jasně zářit, musí mít dostatek oleje. No a tímto olejem je naše snaha o dobro, spravedlnost a čestnost! Naše snaha o zachovávání čistoty a ušlechtilosti vnitřního života! Naše snaha o poznání Vůle Stvořitele a jeho Zákonů! Naše snaha o naplňování Vůle Nejvyššího v každodenním životě!
Kdo takto činí, bude mít dostatek oleje ve své lampě a plamen jeho ducha bude radostně hořet v očekávání příchodu Ženicha. A Ženich potom všem, ctnostmi zářícím lidským duchům, otevře bránu do svého království nebeského.
Kdo se ale neusiloval o dobro, spravedlnost a čestnost, kdo se nesnažil o zachovávání čistoty a ušlechtilosti vlastního vnitřního života, kdo se neusiloval o poznávání Vůle Nejvyššího a jeho Zákonů, kdo se nesnažil o naplňování Vůle Páně ve svém každodenním životě, ten nemá dostatek oleje ve své lampě a proto plamen jeho ducha pouze slabě bliká. Takový jedinec se nestal ctnostmi zářícím lidským duchem a proto mu nebude dovoleno vstoupit na Ženichovu svatbu. Bude muset zůstat za pevně zavřenýma dveřmi. Bude muset zůstat ve vnější tmě do rozkladu se řítící hmoty, která ho strhne se sebou.
A pojďme k obrazu druhému. Představme si vysokou horu, pokrytou velkým množstvím sněhu. V údolí pod horou žijí lidé a věnují svým námahám, starostem a radostem. Jen málokdo z nich zatouží po tom, aby se někdy dostal na vrchol hory. Přece se však najde pár jedinců, kteří se na tuto cestu vydali.
Po nějakém čase přijde k obyvatelům, žijícím v údolí pod horou, výstražná zpráva o prvním stupni lavinového nebezpečí. Mnohých se zmocní strach a začnou uvažovat, jak by se mohli zachránit, a co konkrétního by mohli udělat, aby se vyhnuli jisté záhubě v případě pádu laviny do údolí.
Ale život jde dál ve svém obvyklém spěchu, což způsobí, že se nakonec výstražná slova o prvním stupni lavinového nebezpečí pomalu s povědomí lidí vytratí.
Po nějaké době ale přichází výstraha druhá, upozorňující na druhý stupeň lavinového nebezpečí. Po tomto druhém varování však lidé paradoxně zůstávají mnohem lhostejněji, než při prvním. Vždyť nakonec k ničemu nedošlo, tak proč se znepokojovat?
No a opět, po delší době přichází k obyvatelům údolí výstraha třetího stupně lavinového nebezpečí. Ta však už zůstává téměř bez povšimnutí, protože jde o hrozbu, která se již vícekrát opakovala, aniž by k něčemu opravdu reálně došlo.
A život jde dál, až jednoho dne je najednou možné slyšet nejprve tichý, ale později strašlivý hukot padající laviny. V té chvíli je už však na všechno pozdě, protože obrovské masy sněhu tříští, ničí a hubí vše, co jim stojí v cestě, až se nakonec svalí do údolí a pohřbí ho pod sebou i se vším živým.
Zásadní otázka zní: mohl se někdo zachránit?
Odpověď: ano mohl! A to ten, kdo začal s časným výstupem na horu a dostal se na její vrchol, kde nikdy žádná lavina nepadá. Jedině tam, na vrcholu hory se totiž nachází bezpečné místo.
V našem případě, ve vztahu k poslednímu soudu to znamená, že jedině ten, kdo ve svém životě dosáhne vrcholu dobra, spravedlnosti, ušlechtilosti a všech ostatních vysokých ctností, jedině ten se nemusí ničeho obávat, když se všechny hmotné světy začnou lavinovitě hroutit samy v sobě.
Kdo se však naopak ve svém životě nesnaží o dosažení lidské dokonalosti, o dosažení lidsky dokonalého ideálu dobra, spravedlnosti, ušlechtilosti a všech ostatních vysokých ctností, nachází se v údolí standardního, každodenního materialistického života. Nachází se v bezprostředním dosahu lavinovitého zhroucení hmoty, která ho musí nutně strhnout se sebou.
Ať je ponecháno na posouzení každého, kde je v současnosti jeho místo. Zda si ještě klidně žije v údolí a nic jiného, než čistě pozemské starosti a radosti ho nezajímají. Nebo, zda již začal se svým výstupem na horu a ve své osobní snaze o dosažení vrcholu dobra, ušlechtilosti a spravedlnosti se nachází ve čtvrtině cesty, v půlce cesty, nebo ve třech čtvrtinách cesty.
Každý ať si ale dobře uvědomí, že absolutně bezpečný může být jen na samotném vrcholu hory, čili na samotném vrcholu lidské dokonalosti, protože kdekoliv pod vrcholem, na jakémkoli stupni jeho nedostatečné lidské dokonalosti a duchovní zralosti ho ještě může zachytit a strhnout lavina, do zániku se řítícího hmotného světa, která ho bude bolestivě vléci se sebou a nakonec ho rozdrtí, zničí a definitivně pohřbí.
O všech těchto věcech nebylo mluveno proto, aby byl v lidech vyvoláván strach, ale proto, aby byla konečná poznána hluboká vážnost bytí člověka v tomto hmotném stvoření. Aby byla každým jednotlivcem včas zahájena cesta k jeho odpoutání se od hmoty a k jeho povznesení se na křídlech ctností a ušlechtilosti do bezpečného přístavu věčné říše Ducha. Do království nebeského, ve kterém není žádné smrti a žádného zániku. Do království nebeského, které je věčné a jasně září vysoko nad hmotou, jako ten největší a nejvznešenější cíl všech lidských duchů.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
Žijeme ve světě hmoty a vše hmotné jednou zanikne. Týká se to našeho fyzického těla, týká se to zvířat, rostlin, naší planety i celé sluneční soustavy. Tomuto ději není uniknutí! Ale pozor! Jen co se týče hmotné a materiální úrovně! V té duchovní je únik možný! A právě tento únik do bezpečí je nejdůležitějším životním posláním každého z nás! Je nejvyšším smyslem celého našeho bytí!
Poslednímu soudu, spojenému s nevyhnutelným rozkladem hmotného světa tedy neunikne absolutně nikdo z nás, přičemž poslední soud bude představovat nekompromisní hraniční čáru, probíhající napříč všemi lidmi.
Hraniční čáru, rozdělující lidi na dostatečně duchovně zralých, a tím pádem schopných povznést se z hmotného světa do věčného království ducha. A na duchovně nezralých, svázaných prostřednictvím svých chyb, nedostatků, vášní, sklonů, nemravnosti, nebo dogmat s osudem hmotného světa, směřujícího do rozkladu. Nezbytný osud rozkladu hmoty se pak stane osudem každého jednotlivce, takovýmto způsobem s hmotným světem pevně spojeného.
Toto je dění, kterému nemůže uniknout nikdo z nás. A i když mu není možné uniknout, je možné se na něj zodpovědně připravit a zvítězit v něm. Vyjít z něj, jako vítěz a ne jako poražený. Abychom se mohli stát vítězi nad smrtelností hmoty v blížícím se posledním soudu, bylo nám ukázáno, co máme dělat a hlavně, jakými se máme stát, aby se toto neodvratné dění nestalo záhubou naší osobnosti.
Jde o věci, které je třeba stále, byť tisíckrát připomínat, aby se lidé vzpamatovali, duchovně pozvedli a mohli včas povznést do království nebeského, zanechávajíc za sebou všechna nebezpečí hmotných světů, pomalu ale jistě směřujících do svého rozkladu.
Podívejme se proto nyní na dva obrazy posledního soudu, které nám mohou vnést více pochopení a porozumění do této vážné problematiky.
První obraz bude souviset se známým podobenstvím o moudrých a nemoudrých pannách. Je sice důvěrně známé, ale o jeho vztahu k poslednímu soudu se až tak moc nemluví.
Den se schyluje ke konci, pomalu se stmívá a panny čekají na ženicha. Ty moudré si prozíravě vzaly dostatek oleje do svých lamp. Avšak nemoudré panny po čase zjistily, že jim bude olej chybět. Prosí proto moudré panny, aby jim daly ze svého. Ty však říkají, že pokud jim dají olej, nebudou mít nakonec dost ani jedni, ani druzí. Ať raději jdou za prodavači a olej si koupí.
Nemoudré panny tedy odcházejí, ale mezi tím přichází ženich a moudré panny s hořícími lucernami vstupují na jeho svatbu. Dveře se definitivně zavírají a nemoudré panny zůstávají venku.
Toto podobenství nám jasně hovoří o výše zmíněné, dělící čáře v souvislosti s posledním soudem, která vzájemně od sebe oddělí připravených a duchovně zralých od nepřipravených a duchovně nezralých. Připraveni a zralí vstoupí do věčné radosti říše ducha a nepřipravení a nezralí zůstanou uvíznutí ve hmotě, za pevně zavřenou bránou, vedoucí do království nebeského.
Co však je oním plamenem, hořícím v lampách moudrých panen a co je olejem, který tento plamen živí?
Plamenem je duchovní jiskra v nás! Je jím drobné zrnko ducha, které jsme si jako největší poklad přinesli sem do hmotnosti. Aby ale plamen našeho ducha mohl jasně zářit, musí mít dostatek oleje. No a tímto olejem je naše snaha o dobro, spravedlnost a čestnost! Naše snaha o zachovávání čistoty a ušlechtilosti vnitřního života! Naše snaha o poznání Vůle Stvořitele a jeho Zákonů! Naše snaha o naplňování Vůle Nejvyššího v každodenním životě!
Kdo takto činí, bude mít dostatek oleje ve své lampě a plamen jeho ducha bude radostně hořet v očekávání příchodu Ženicha. A Ženich potom všem, ctnostmi zářícím lidským duchům, otevře bránu do svého království nebeského.
Kdo se ale neusiloval o dobro, spravedlnost a čestnost, kdo se nesnažil o zachovávání čistoty a ušlechtilosti vlastního vnitřního života, kdo se neusiloval o poznávání Vůle Nejvyššího a jeho Zákonů, kdo se nesnažil o naplňování Vůle Páně ve svém každodenním životě, ten nemá dostatek oleje ve své lampě a proto plamen jeho ducha pouze slabě bliká. Takový jedinec se nestal ctnostmi zářícím lidským duchem a proto mu nebude dovoleno vstoupit na Ženichovu svatbu. Bude muset zůstat za pevně zavřenýma dveřmi. Bude muset zůstat ve vnější tmě do rozkladu se řítící hmoty, která ho strhne se sebou.
A pojďme k obrazu druhému. Představme si vysokou horu, pokrytou velkým množstvím sněhu. V údolí pod horou žijí lidé a věnují svým námahám, starostem a radostem. Jen málokdo z nich zatouží po tom, aby se někdy dostal na vrchol hory. Přece se však najde pár jedinců, kteří se na tuto cestu vydali.
Po nějakém čase přijde k obyvatelům, žijícím v údolí pod horou, výstražná zpráva o prvním stupni lavinového nebezpečí. Mnohých se zmocní strach a začnou uvažovat, jak by se mohli zachránit, a co konkrétního by mohli udělat, aby se vyhnuli jisté záhubě v případě pádu laviny do údolí.
Ale život jde dál ve svém obvyklém spěchu, což způsobí, že se nakonec výstražná slova o prvním stupni lavinového nebezpečí pomalu s povědomí lidí vytratí.
Po nějaké době ale přichází výstraha druhá, upozorňující na druhý stupeň lavinového nebezpečí. Po tomto druhém varování však lidé paradoxně zůstávají mnohem lhostejněji, než při prvním. Vždyť nakonec k ničemu nedošlo, tak proč se znepokojovat?
No a opět, po delší době přichází k obyvatelům údolí výstraha třetího stupně lavinového nebezpečí. Ta však už zůstává téměř bez povšimnutí, protože jde o hrozbu, která se již vícekrát opakovala, aniž by k něčemu opravdu reálně došlo.
A život jde dál, až jednoho dne je najednou možné slyšet nejprve tichý, ale později strašlivý hukot padající laviny. V té chvíli je už však na všechno pozdě, protože obrovské masy sněhu tříští, ničí a hubí vše, co jim stojí v cestě, až se nakonec svalí do údolí a pohřbí ho pod sebou i se vším živým.
Zásadní otázka zní: mohl se někdo zachránit?
Odpověď: ano mohl! A to ten, kdo začal s časným výstupem na horu a dostal se na její vrchol, kde nikdy žádná lavina nepadá. Jedině tam, na vrcholu hory se totiž nachází bezpečné místo.
V našem případě, ve vztahu k poslednímu soudu to znamená, že jedině ten, kdo ve svém životě dosáhne vrcholu dobra, spravedlnosti, ušlechtilosti a všech ostatních vysokých ctností, jedině ten se nemusí ničeho obávat, když se všechny hmotné světy začnou lavinovitě hroutit samy v sobě.
Kdo se však naopak ve svém životě nesnaží o dosažení lidské dokonalosti, o dosažení lidsky dokonalého ideálu dobra, spravedlnosti, ušlechtilosti a všech ostatních vysokých ctností, nachází se v údolí standardního, každodenního materialistického života. Nachází se v bezprostředním dosahu lavinovitého zhroucení hmoty, která ho musí nutně strhnout se sebou.
Ať je ponecháno na posouzení každého, kde je v současnosti jeho místo. Zda si ještě klidně žije v údolí a nic jiného, než čistě pozemské starosti a radosti ho nezajímají. Nebo, zda již začal se svým výstupem na horu a ve své osobní snaze o dosažení vrcholu dobra, ušlechtilosti a spravedlnosti se nachází ve čtvrtině cesty, v půlce cesty, nebo ve třech čtvrtinách cesty.
Každý ať si ale dobře uvědomí, že absolutně bezpečný může být jen na samotném vrcholu hory, čili na samotném vrcholu lidské dokonalosti, protože kdekoliv pod vrcholem, na jakémkoli stupni jeho nedostatečné lidské dokonalosti a duchovní zralosti ho ještě může zachytit a strhnout lavina, do zániku se řítícího hmotného světa, která ho bude bolestivě vléci se sebou a nakonec ho rozdrtí, zničí a definitivně pohřbí.
O všech těchto věcech nebylo mluveno proto, aby byl v lidech vyvoláván strach, ale proto, aby byla konečná poznána hluboká vážnost bytí člověka v tomto hmotném stvoření. Aby byla každým jednotlivcem včas zahájena cesta k jeho odpoutání se od hmoty a k jeho povznesení se na křídlech ctností a ušlechtilosti do bezpečného přístavu věčné říše Ducha. Do království nebeského, ve kterém není žádné smrti a žádného zániku. Do království nebeského, které je věčné a jasně září vysoko nad hmotou, jako ten největší a nejvznešenější cíl všech lidských duchů.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
- smilan
- Občasný diskutér
-
Čtyři druhy modlitby - čtyři stupně velikosti lidství
Modlitba je prostředek, umožňující spojení člověka s velikostí Nejvyššího, přičemž odpovědí na modlitbu může být odlesk této velikosti, který na nás spočine. Odpovědí bývá požehnání Páně, které se nás dotkne, aby nás vedlo k výšinám naší lidskosti. Neboť jedině ve spojení s velikostí Nejvyššího se může stát člověk skutečně velkým. Bez tohoto spojení zůstává nepatrným, malým a ubohým. A to ve svém jednání, ve svých hodnotách, i ve svém myšlení.
Současný člověk věnuje hodně času, ale také prostředků nejrůznějším věcem, které považuje za důležité, nicméně to, co je ve skutečnosti nejdůležitější a co ho může povznést až k vrcholu vlastního lidství mezi ně rozhodně nepatří. Proto lidé promrhávají svůj život bez ohledu na to, že dosáhli bohatství, slávy, společenského ocenění, nebo čehokoliv jiného.
Nechme ale těchto slepých, ať si jdou vstříc svému osudu. Tento text je totiž určen pouze pro lidi, kteří ještě dokážou vnímat a vytušit to, co je opravdu hodnotné. A tím je rozhodně modlitba! Celkem konkrétně budeme hovořit o jejích čtyřech základních typech. A sice o prosbě, vděčnosti, chvále a uctívání.
Prosba je prvním a nejvíce rozšířeným typem modlitby. Pokud se totiž lidé, a nutno podotknout, že často i ateisté, ocitnou náhle v nouzi, nebo v neřešitelné situaci, často si vzpomenou na Pána. A ať už vnitřně, nebo verbálně ho začnou prosit o pomoc, přičemž prostřednictvím svého prožívání neštěstí, bolesti, strachu, obavy, úzkosti, tragédie, nebo jiných podobných věci jsou nejednou schopni dát své prosbě silný citový impuls. A na základě něj může pak jejich prosba opravdu směřovat k výšinám, aby odtud přinesla nějakou formu pomoci.
Třeba totiž vědět, že prosba dokáže vzlétnout až tam, kde se jí může dostat vyslyšení, pouze pokud je nesena citem. Pouze silné city jsou schopny katapultovat naši prosbu směrem nahoru. V tomto případě jde o silné city bolesti, úzkosti, nebo prožívání nějaké tragédie.
Modlitba bez citu, čistě mechanická, pouze v podobě slovního odříkávání, nemá žádný citový náboj. Proto zůstává pouze při zemi a je v podstatě zcela zbytečná a kontraproduktivní. Jen intenzita našeho citu určuje, do jaké výšky se dostane naše prosba.
Druhým, vyšším stupněm je vděčnost, nebo modlitba díků. To je však už cosi, co je ojedinělé a vzácné. Neboť člověk je takový, že na Stvořitele si vzpomene hlavně tehdy, když od něj potřebuje pomoc. Ale když se mu daří a když jde všechno tak jak má, nebo když je zdravý, málokoho napadne vyslat modlitbu díků směrem k Jedinému, ze kterého milosti k nám přicházejí všechny dary.
Neboť vůbec nic není samozřejmost! Není samozřejmost, že ráno vstaneme, protože jsou mnozí, kteří už ráno nevstanou. Není samozřejmost, že máme jídlo na stole, protože jsou mnozí, kteří ho v tento den mít nebudou. Ba co víc, jsou mnozí, kteří v tento den zemřou hlady.
Není samozřejmost, že žijeme v míru, neboť jsou mnozí, kteří jsou vystaveni hrůzám války. Není samozřejmost, že jsme zdraví, neboť jsou mnozí, kteří trpí nejrůznějšími chorobami. Není samozřejmost, že máme dostatek, neboť jsou mnozí, kteří trpí katastrofální bídou. Není samozřejmost, že máme rodinu a přátele, neboť jsou mnozí, kteří jsou opuštění a zapomenutí. Není samozřejmost, že máme vodu, neboť jsou mnozí, kteří trpí jejím nedostatkem. A takto by se dalo pokračovat ještě dlouho. Existuje skutečně tisíc důvodů k tomu, aby člověk projevil vděčnost za to, čeho se mu dostává a co vůbec není tak samozřejmé, jak se při povrchním pohledu zdá.
Ale žel, člověk dneška arogantně přijímá vše co má jako samozřejmost, bez nutnosti být za to Nejvyššímu vděčný. A protože za tisíce věcí, kterých se mu každodenně z milosti Páně dostává vděčný není, bude muset jednou v budoucnu na vlastní kůži bolestivě pocítit, že není všechno takovou samozřejmostí, jak se on arogantně domníval.
Naučme se proto být vděčni! Vděční za nový den! Vděční za zdraví! Za chléb! Za přátele! Za rodinu! Za krásu přírody! Za čistou vodu! Za letní noc! Za své bytí! Za radost ze života, kterou pociťujeme!
A právě vzácné chvíle prožívání intenzivní radosti se nám mohou stát silným citovým impulsem k modlitbě díků. K modlitbě díků, která s využitím našeho silného citu prožívání radosti může skutečně vzlétnout až k trůnu Nejvyššího.
Modlitba díků je zlomek sekundy trvající citový impuls, směřující k výšinám. Silný impuls citu, byť bez slov, jako projev upřímné vděčnosti Tvůrci za všechno, čeho se nám dostává.
A přece si člověk tento zlomek vteřiny svého času nenajde! A přece se stále chová jako nevychované dítě, které neumí ani poděkovat, když mu někdo něco dá. Vždyť přece vyjádřit svou vděčnost slovem "děkuji" učí rodiče děti již v raném věku, jako jednu z nejzákladnějších věcí. A je smutné, že většina lidí naší vyspělé civilizace se tuto dětsky základní věc projevení vděčnosti Dárci všeho dosud nenaučila. A přestože je naše civilizace civilizací vědecko technického pokroku a vzdělaných lidí, ve vztahu ke Stvořiteli se chová jako jedno arogantní, nevděčné a nevychované děcko.
Dalším druhem modlitby je modlitba chvály. Pokud již modlitba díků je ojedinělá, modlitby chvály na zemi téměř vůbec není. Abychom získali určitou představu, o co tu vlastně jde uveďme si příklad:
Svého času skládali barokní mistři oslavné chorály, komponované na chválu Nejvyššího. Nejde tedy už o vděčnost, ale o vyšší stupeň. O chválu a oslavu Páně ne kvůli něčemu, co nám dopřál, ale kvůli němu samému. Jde o oslavu jeho Velikosti, jeho Vznešenosti, jeho Síly, jeho Moci, jeho Moudrosti, jeho Dobroty, jeho Spravedlnosti a jeho nekonečné Lásky.
Neboť pokud je něco opravdu hodné slávy a chvály, tak je to jedině Pán, dobrotivý dárce života a bytí. Uvědomění si těchto skutečností a z tohoto uvědomění přirozeně vyplývající modlitbu chvály však podmiňuje určitý stupeň velikosti ducha. Ale žel, tohoto stupně velikosti ducha na zemi není, protože lidé v malosti vlastních duší vzdávají chválu a oslavují věci, které jsou ve srovnání s nesmírnou vznešeností Páně neuvěřitelně nízké a malicherné.
Jde o jasné svědectví neschopnosti lidstva poznat, co je skutečně hodnotné a jeho důsledkem je oslavování věcí málo hodnotných, nebo zcela bez hodnoty. To však vede v konečném důsledku k tomu, že vše, co současná civilizace vytváří je málo hodnotné, nebo zcela bez hodnoty. Proto se náš svět navzdory technickému pokroku utápí v neuvěřitelné duševní malosti a nízkosti, které ho ženou až na pokraj sebezničení.
No a čtvrtým stupněm modlitby je modlitba uctívání Páně. Je to modlitba, jakou praktikují andělé v nebi, obyvatelé království nebeského a je dosažitelná také lidem na zemi. Jde o trvalou a nikdy nekončící modlitbu uctívání Páně celým svým bytím. Absolutně vším, co konáme, protože každý náš čin, každé naše citové hnutí, každé naše nadechnutí a každý náš pohyb se stává živým a nejpřirozenějším uctíváním Páně. Neboť vše, co takovýto jedinec koná, koná už jenom ke cti Nejvyššího.
Jde tedy o nejvyšší stupeň modlitby uctívání Páně radostným činem. Radostným tvořením! Takovéto tvoření totiž automaticky vyvstává z prožívání vědomí jsoucnosti Boží a z přílivu jeho síly, které se nám pak od něj dostává v nezbytném zpětném účinku. A tato posvátná síla Páně nás sama vybízí, nebo dokonce až tlačí do radostného činu a do radostného tvoření. Do radostného tvoření ke cti Nejvyššímu! No a za takovéto situace a za takovéhoto vnitřního postoje se pak absolutně všechno stává modlitbou.
Všechny naše činy se stávají modlitbou! Stávají se nejpřirozenějším a nejspontánnějším uctíváním Páně, které nám přešlo do krve. Stávají se životem samotným, ve kterém vše, co činíme, činíme ke cti Nejvyššího. A proto se naše činy skví čistotou, spravedlností a láskou na počest nejsvětější Čistoty, Spravedlnosti a Lásky velkého, dobrotivého Boha.
Každý, kdo vnitřně vzhlíží k Nejvyššímu, bude svou osobní snahou o přibližování se k němu růst do výšky vlastního lidství. Neboť Pán je opora a člověk je jako vinná réva, která se obtáčí kolem této opory, roste do výšky ducha a přináší bohatou úrodu dobra. Avšak každý člověk bez opory v Páně je jako vinná réva, která se musí proto plazit pouze po zemi, v podobě takzvaného racionálního materialismu, a její ovocem jsou pouze shnilé plody materialistického sobectví.
Člověče, poznej konečně, že hodným úcty je jedině Pán! Jen jeho uctívání tě může povznést do výšin, zatímco tvé nepatřičné projevování úcty čemukoliv jinému, mnohem méně hodnotnému, tě bude postupně lidsky degradovat a nakonec tě zničí. Pohřbí tě to v tebou samotným vykopaném hrobě hodnotového směřování k nízkosti a malosti, protože si nebyl schopen najít tu nejvyšší Hodnotu, jaká vůbec existuje a jedině k jejímu uctívání zaměřit celé své bytí.
Neboť člověče není většího štěstí, než stát svým bytím v pravé úctě k Nejvyššímu. Není většího štěstí, jak mu v záplavě jeho síly sloužit všemi svými činy.
Pocítili jste někdy, že byste byli ochotni dát za někoho i život? Že byste udělali pro něj všechno, co se jen dá a co je jen možné? Pokud ano, tak přesně takové city prožívá ten, kdo zažil nejvznešenější velebnost blízkosti Boží, jejíž sloužit je od té chvíle pro něj největším štěstím. Všechno ostatní, předtím prožívané štěstí totiž bledne před tímto jediným a nejvyšším štěstím, spočívajícím v radostném tvoření ke cti vznešeného Světla nejsvětější velebnosti Božího majestátu.
PS. V univerzu funguje železný zákon zpětného působení, na základě kterého musí nakonec každý sklidit přesně to, co zaséval. I jednotlivými, výše zmíněnými typy modlitby do stvoření něco zaséváme, na základě čehož budeme muset něco tomu odpovídající také sklidit. K čím vyššímu stupni modlitby se tedy dokážeme vzepnout, tím nádhernější, požehnanější a vznešenější bude i naše žeň. Právě takto totiž působí železný zákon zpětného účinku, který ani v tomto případě nečiní žádnou výjimku.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
Modlitba je prostředek, umožňující spojení člověka s velikostí Nejvyššího, přičemž odpovědí na modlitbu může být odlesk této velikosti, který na nás spočine. Odpovědí bývá požehnání Páně, které se nás dotkne, aby nás vedlo k výšinám naší lidskosti. Neboť jedině ve spojení s velikostí Nejvyššího se může stát člověk skutečně velkým. Bez tohoto spojení zůstává nepatrným, malým a ubohým. A to ve svém jednání, ve svých hodnotách, i ve svém myšlení.
Současný člověk věnuje hodně času, ale také prostředků nejrůznějším věcem, které považuje za důležité, nicméně to, co je ve skutečnosti nejdůležitější a co ho může povznést až k vrcholu vlastního lidství mezi ně rozhodně nepatří. Proto lidé promrhávají svůj život bez ohledu na to, že dosáhli bohatství, slávy, společenského ocenění, nebo čehokoliv jiného.
Nechme ale těchto slepých, ať si jdou vstříc svému osudu. Tento text je totiž určen pouze pro lidi, kteří ještě dokážou vnímat a vytušit to, co je opravdu hodnotné. A tím je rozhodně modlitba! Celkem konkrétně budeme hovořit o jejích čtyřech základních typech. A sice o prosbě, vděčnosti, chvále a uctívání.
Prosba je prvním a nejvíce rozšířeným typem modlitby. Pokud se totiž lidé, a nutno podotknout, že často i ateisté, ocitnou náhle v nouzi, nebo v neřešitelné situaci, často si vzpomenou na Pána. A ať už vnitřně, nebo verbálně ho začnou prosit o pomoc, přičemž prostřednictvím svého prožívání neštěstí, bolesti, strachu, obavy, úzkosti, tragédie, nebo jiných podobných věci jsou nejednou schopni dát své prosbě silný citový impuls. A na základě něj může pak jejich prosba opravdu směřovat k výšinám, aby odtud přinesla nějakou formu pomoci.
Třeba totiž vědět, že prosba dokáže vzlétnout až tam, kde se jí může dostat vyslyšení, pouze pokud je nesena citem. Pouze silné city jsou schopny katapultovat naši prosbu směrem nahoru. V tomto případě jde o silné city bolesti, úzkosti, nebo prožívání nějaké tragédie.
Modlitba bez citu, čistě mechanická, pouze v podobě slovního odříkávání, nemá žádný citový náboj. Proto zůstává pouze při zemi a je v podstatě zcela zbytečná a kontraproduktivní. Jen intenzita našeho citu určuje, do jaké výšky se dostane naše prosba.
Druhým, vyšším stupněm je vděčnost, nebo modlitba díků. To je však už cosi, co je ojedinělé a vzácné. Neboť člověk je takový, že na Stvořitele si vzpomene hlavně tehdy, když od něj potřebuje pomoc. Ale když se mu daří a když jde všechno tak jak má, nebo když je zdravý, málokoho napadne vyslat modlitbu díků směrem k Jedinému, ze kterého milosti k nám přicházejí všechny dary.
Neboť vůbec nic není samozřejmost! Není samozřejmost, že ráno vstaneme, protože jsou mnozí, kteří už ráno nevstanou. Není samozřejmost, že máme jídlo na stole, protože jsou mnozí, kteří ho v tento den mít nebudou. Ba co víc, jsou mnozí, kteří v tento den zemřou hlady.
Není samozřejmost, že žijeme v míru, neboť jsou mnozí, kteří jsou vystaveni hrůzám války. Není samozřejmost, že jsme zdraví, neboť jsou mnozí, kteří trpí nejrůznějšími chorobami. Není samozřejmost, že máme dostatek, neboť jsou mnozí, kteří trpí katastrofální bídou. Není samozřejmost, že máme rodinu a přátele, neboť jsou mnozí, kteří jsou opuštění a zapomenutí. Není samozřejmost, že máme vodu, neboť jsou mnozí, kteří trpí jejím nedostatkem. A takto by se dalo pokračovat ještě dlouho. Existuje skutečně tisíc důvodů k tomu, aby člověk projevil vděčnost za to, čeho se mu dostává a co vůbec není tak samozřejmé, jak se při povrchním pohledu zdá.
Ale žel, člověk dneška arogantně přijímá vše co má jako samozřejmost, bez nutnosti být za to Nejvyššímu vděčný. A protože za tisíce věcí, kterých se mu každodenně z milosti Páně dostává vděčný není, bude muset jednou v budoucnu na vlastní kůži bolestivě pocítit, že není všechno takovou samozřejmostí, jak se on arogantně domníval.
Naučme se proto být vděčni! Vděční za nový den! Vděční za zdraví! Za chléb! Za přátele! Za rodinu! Za krásu přírody! Za čistou vodu! Za letní noc! Za své bytí! Za radost ze života, kterou pociťujeme!
A právě vzácné chvíle prožívání intenzivní radosti se nám mohou stát silným citovým impulsem k modlitbě díků. K modlitbě díků, která s využitím našeho silného citu prožívání radosti může skutečně vzlétnout až k trůnu Nejvyššího.
Modlitba díků je zlomek sekundy trvající citový impuls, směřující k výšinám. Silný impuls citu, byť bez slov, jako projev upřímné vděčnosti Tvůrci za všechno, čeho se nám dostává.
A přece si člověk tento zlomek vteřiny svého času nenajde! A přece se stále chová jako nevychované dítě, které neumí ani poděkovat, když mu někdo něco dá. Vždyť přece vyjádřit svou vděčnost slovem "děkuji" učí rodiče děti již v raném věku, jako jednu z nejzákladnějších věcí. A je smutné, že většina lidí naší vyspělé civilizace se tuto dětsky základní věc projevení vděčnosti Dárci všeho dosud nenaučila. A přestože je naše civilizace civilizací vědecko technického pokroku a vzdělaných lidí, ve vztahu ke Stvořiteli se chová jako jedno arogantní, nevděčné a nevychované děcko.
Dalším druhem modlitby je modlitba chvály. Pokud již modlitba díků je ojedinělá, modlitby chvály na zemi téměř vůbec není. Abychom získali určitou představu, o co tu vlastně jde uveďme si příklad:
Svého času skládali barokní mistři oslavné chorály, komponované na chválu Nejvyššího. Nejde tedy už o vděčnost, ale o vyšší stupeň. O chválu a oslavu Páně ne kvůli něčemu, co nám dopřál, ale kvůli němu samému. Jde o oslavu jeho Velikosti, jeho Vznešenosti, jeho Síly, jeho Moci, jeho Moudrosti, jeho Dobroty, jeho Spravedlnosti a jeho nekonečné Lásky.
Neboť pokud je něco opravdu hodné slávy a chvály, tak je to jedině Pán, dobrotivý dárce života a bytí. Uvědomění si těchto skutečností a z tohoto uvědomění přirozeně vyplývající modlitbu chvály však podmiňuje určitý stupeň velikosti ducha. Ale žel, tohoto stupně velikosti ducha na zemi není, protože lidé v malosti vlastních duší vzdávají chválu a oslavují věci, které jsou ve srovnání s nesmírnou vznešeností Páně neuvěřitelně nízké a malicherné.
Jde o jasné svědectví neschopnosti lidstva poznat, co je skutečně hodnotné a jeho důsledkem je oslavování věcí málo hodnotných, nebo zcela bez hodnoty. To však vede v konečném důsledku k tomu, že vše, co současná civilizace vytváří je málo hodnotné, nebo zcela bez hodnoty. Proto se náš svět navzdory technickému pokroku utápí v neuvěřitelné duševní malosti a nízkosti, které ho ženou až na pokraj sebezničení.
No a čtvrtým stupněm modlitby je modlitba uctívání Páně. Je to modlitba, jakou praktikují andělé v nebi, obyvatelé království nebeského a je dosažitelná také lidem na zemi. Jde o trvalou a nikdy nekončící modlitbu uctívání Páně celým svým bytím. Absolutně vším, co konáme, protože každý náš čin, každé naše citové hnutí, každé naše nadechnutí a každý náš pohyb se stává živým a nejpřirozenějším uctíváním Páně. Neboť vše, co takovýto jedinec koná, koná už jenom ke cti Nejvyššího.
Jde tedy o nejvyšší stupeň modlitby uctívání Páně radostným činem. Radostným tvořením! Takovéto tvoření totiž automaticky vyvstává z prožívání vědomí jsoucnosti Boží a z přílivu jeho síly, které se nám pak od něj dostává v nezbytném zpětném účinku. A tato posvátná síla Páně nás sama vybízí, nebo dokonce až tlačí do radostného činu a do radostného tvoření. Do radostného tvoření ke cti Nejvyššímu! No a za takovéto situace a za takovéhoto vnitřního postoje se pak absolutně všechno stává modlitbou.
Všechny naše činy se stávají modlitbou! Stávají se nejpřirozenějším a nejspontánnějším uctíváním Páně, které nám přešlo do krve. Stávají se životem samotným, ve kterém vše, co činíme, činíme ke cti Nejvyššího. A proto se naše činy skví čistotou, spravedlností a láskou na počest nejsvětější Čistoty, Spravedlnosti a Lásky velkého, dobrotivého Boha.
Každý, kdo vnitřně vzhlíží k Nejvyššímu, bude svou osobní snahou o přibližování se k němu růst do výšky vlastního lidství. Neboť Pán je opora a člověk je jako vinná réva, která se obtáčí kolem této opory, roste do výšky ducha a přináší bohatou úrodu dobra. Avšak každý člověk bez opory v Páně je jako vinná réva, která se musí proto plazit pouze po zemi, v podobě takzvaného racionálního materialismu, a její ovocem jsou pouze shnilé plody materialistického sobectví.
Člověče, poznej konečně, že hodným úcty je jedině Pán! Jen jeho uctívání tě může povznést do výšin, zatímco tvé nepatřičné projevování úcty čemukoliv jinému, mnohem méně hodnotnému, tě bude postupně lidsky degradovat a nakonec tě zničí. Pohřbí tě to v tebou samotným vykopaném hrobě hodnotového směřování k nízkosti a malosti, protože si nebyl schopen najít tu nejvyšší Hodnotu, jaká vůbec existuje a jedině k jejímu uctívání zaměřit celé své bytí.
Neboť člověče není většího štěstí, než stát svým bytím v pravé úctě k Nejvyššímu. Není většího štěstí, jak mu v záplavě jeho síly sloužit všemi svými činy.
Pocítili jste někdy, že byste byli ochotni dát za někoho i život? Že byste udělali pro něj všechno, co se jen dá a co je jen možné? Pokud ano, tak přesně takové city prožívá ten, kdo zažil nejvznešenější velebnost blízkosti Boží, jejíž sloužit je od té chvíle pro něj největším štěstím. Všechno ostatní, předtím prožívané štěstí totiž bledne před tímto jediným a nejvyšším štěstím, spočívajícím v radostném tvoření ke cti vznešeného Světla nejsvětější velebnosti Božího majestátu.
PS. V univerzu funguje železný zákon zpětného působení, na základě kterého musí nakonec každý sklidit přesně to, co zaséval. I jednotlivými, výše zmíněnými typy modlitby do stvoření něco zaséváme, na základě čehož budeme muset něco tomu odpovídající také sklidit. K čím vyššímu stupni modlitby se tedy dokážeme vzepnout, tím nádhernější, požehnanější a vznešenější bude i naše žeň. Právě takto totiž působí železný zákon zpětného účinku, který ani v tomto případě nečiní žádnou výjimku.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
- smilan
- Občasný diskutér
-
Tragické důsledky nepochopení skutečné podstaty vzkříšení Krista
Pokud lidé vnímají určité zásadní věci nesprávně a podle toho se pak ve svém životě řídí, musí nutně kráčet nesprávnou cestou, na jejímž konci je čeká tragédie. A přesně tak je tomu také s pohledem na vzkříšení Krista. Víra křesťanů totiž v tomto případě nekoresponduje se zákony univerza, to jest s tím, jak ve skutečnosti vstal Ježíš z mrtvých.
Křesťané věří, že vstal ve svém hrubohmotném, fyzickém těle. A toto své přesvědčení potvrzují třeba katolíci na každé mši, kde se ve vyznání víry (Credo) modlí: "věřím ve vzkříšení těla a v život věčný". Věří tedy, že stejně, jako podle nich vstal Ježíš ve svém fyzickém těle, stejně také oni vstanou z mrtvých ve svém současném, fyzickém těle, a v něm budou žít věčně.
Zkusme však nyní podrobit jejich víru hlubšímu zkoumání a polomu si otázku: Je možné fyzickému a materiálnímu tělu člověka projít přes zamčené dveře? V evangeliích je totiž zaznamenáno, že když se učedníci po smrti Krista tajně setkali, ve strachu před židy zamkli za sebou dveře. A jak se začali modlit, najednou se mezi nimi objevil jejich Mistr.
Mnozí jistě namítnou, že Ježíš dělal během svého života mnoho zázraků, takže něco takového by pro něj nemělo být problémem. Na tomto místě je ale třeba zdůraznit, že zázraky, které dělal Pán, byly ve skutečnosti zcela jiného charakteru, než se lidé domnívají. Nešlo totiž o žádné činy libovůle, ale o přísně zákonitý děj. Vše se vždy dělo v dokonalém zohlednění zákonů, na jejichž základě funguje univerzum. Ať už jde o zákony fyzické, nebo o zákony duchovní. Obojí byly do podstaty fungování stvoření vloženy samotným Stvořitelem. A jeho Syn Ježíš zvlášť zdůrazňoval, že na Zemi nepřišel žádné zákony rušit, ale naopak naplňovat. Proto se narodil jako člověk, proto byl podroben hladu, žízni, únavě, i všemu ostatnímu, čemuž je podroben každý z nás ve fyzickém těle.
A to tedy znamená, že pokud nikdo z lidí nemůže projít do místnosti přes zdi, nebo přes zamčené dveře, nebylo to možné ani Ježíšovi v hrubohmotném těle, respektujícím fyzikální zákony jeho Otce.
Ale pozor! Je velmi jednoduché a snadné procházet přes zamčené dveře v těle jemnohmotném! A právě v tomto jemnohmotném těle vstal Ježíš Kristus z mrtvých! Právě v tomto jemnějším těle mu bylo možné po čtyřiceti dnech vystoupit na nebesa tak, jak ho viděli jeho učedníci, aby nakonec, v těch nejvyšších výšinách odložil i své jemnohmotné tělo, a ve své čisté, boží podstatě se znovu sjednotil s Bohem Otcem, po pravici jehož kraluje na věčné věky.
No a jedině tímto způsobem, jakým byl vzkříšen Kristus a vystoupil na nebesa, jedině tímto způsobem může být vzkříšen a vystoupit na nebesa každý člověk, který žije podle jeho učení! To znamená, že také on bude po své fyzické smrti nejdříve vzkříšen v jemnohmotném těle, aby v něm pak začal pozvolna stoupat k výšinám, a nakonec, aby v těch nejvyšších výšinách odložil i své jemnohmotné tělo a vstoupil ve své čisté duchovní podstatě do blízkosti Nejvyššího. Do jeho království nebeského! Do věčné říše Ducha!
Neboť do království Ducha je možné vstoupit pouze duchu člověka! Vždyť přece fyzické, materiální a hrubohmotné tělo je jenom z prachu země a na prach se nakonec také obrátí.
A právě proto je nesmírným neštěstím, pokud lidé věří, že budou k životu věčnému vzkříšení ve svém hrubohmotném těle, a v tomto zásadním omylu se neustále utvrzují, jako třeba katolíci v modlitbě vyznání víry. To však musí mít za následek, že si tito lidé po fyzické smrti odnesou své přesvědčení také do jemnohmotnosti. A jejich mylné přesvědčení je bude zadržovat od skutečného duchovního vzestupu. Nedovolí jim totiž stoupat k výšinám Ducha, ale bude jich stále držet pouze tam, kde očekávají splnění svého vzkříšení. Čili v blízkosti nejhrubší hmoty.
Pohnout se dál a odpoutat se z dosahu nejhrubší hmotnosti však budou moci jedině tehdy, pokud se zbaví svého chybného přesvědčení. Ale to bude nesmírně těžké, protože tak se to přece modlili na každé mši a takto je to učili nimi respektovány, duchovní autority.
Svým dlouhodobým setrváváním v blízkosti nejhrubší hmotnosti se však vystavují velkému nebezpečí. Nebezpečí definitivního zániku vlastní osobnosti! Vše hmotné je totiž podrobeno vzniku a zániku. Neboť tak, jak vznikne naše fyzické tělo a potom zanikne a promění se v prach, tak se stane i s tělem zvířete i s každou rostlinou. Ale stejně to dopadne i s naší planetou, s naší sluneční soustavou, ba dokonce i s jemnohmotnými světy, obydlenými lidskými dušemi. A proto bude muset být podrobeno zániku také každé vědomé lidské já, které se nedokázalo včas odpoutat od hmoty a zůstalo s ní svázané. Svázané buď prostřednictvím různých omylů a dogmat, kterým křečovitě věří, nebo prostřednictvím různých materialistických vášní, žádostí a sklonů, od kterých se nedokáže odpoutat.
Uniknout osudu rozkladu hmoty může jen ten, kdo dokáže zrealizovat své vlastní vzkříšení z hmoty tak, jak nám to svým vzkříšením ukázal Kristus.
To znamená, že pokud bude na Zemi žít, myslet a jednat v souladu s učením Spasitele, po fyzické smrti začne ve svém jemnohmotném těle okamžitě stoupat na nebesa, aby v nejvyšších výšinách odložil i jemnohmotné tělo, a ve své čisté duchovní podstatě vstoupil do království Ducha, které je věčné, a proto v něm už nic nepodléhá vzniku ani zániku tak, jak je tomu ve hmotném, nebo v jemnohmotném světě.
Vzkříšení Ježíše Krista a jeho nanebevzetí musí být proto poznáno tak, jak k němu opravdu došlo a jak to koresponduje se zákony univerza, vloženými do něj jeho Otcem nebeským.
Kdo ale tyto věci odmítá poznat, kdo se křečovitě drží omylu, protože tak ho to učí duchovní autority, odnese si svůj omyl sebou na takzvaný druhý svět. A pokud svůj omyl ani tam nedokáže prohlédnout a zříci se ho, stane se mu nakonec záhubou a zničením, protože ho bude neustále zadržovat v blízkosti nejhrubší hmoty až do chvíle, kdy se hmotné světy začnou hroutit sami v sobě. A konečný zánik hmotnosti, to jest její hrubohmotné i jemnohmotné části, bude pak nevyhnutelným zánikem každé osobnosti, která v hmotnosti z jakéhokoliv důvodu uvízla, a nedokázala se od ní včas odpoutat a uniknout do bezpečí království nebeského.
Názvosloví:
Hrubohmotnost: Fyzická a materiální realita, v níž se nacházíme v současnosti.
Jemnohmotnost: Jemná materiální realita, do které odchází naše vědomí po fyzické smrti. Křesťané ji nazývají očistcem.
Jemnohmotnost má mnoho úrovní a každý se dostane do takové, která přesně odpovídá mravní a duchovní výši jeho osobnosti. Existují jemnohmotné úrovně nízké, totožné s takzvaným peklem a jemnohmotné úrovně vysoké, plné radosti a ušlechtilosti. Přesto to však stále není nebe, ani takzvaný ráj. Jsou to jen vysoké úrovně jemnohmotnosti.
Ráj, nebo duchovní říše: Nachází se nad hmotností, konkrétně nad její jemnohmotnou částí. Dostat se do ráje může jen člověk, který se ve vysokých jemnohmotných úrovních zušlechtí natolik, že může odložit i své jemnohmotné tělo, a ve své čisté duchovní podstatě vstoupit do ráje
Celé je to velmi podobné tomu, jako když na zemi fyzicky zemřeme. Tím dochází k odložení našeho fyzického těla a našemu vzkříšení v jemnohmotnosti, nebo na takzvaném druhém světě. Stejně tedy také ve vysokých úrovních jemnohmotnosti, po svém maximálním zušlechtění odložíme i své jemnohmotné tělo a prožijeme vlastní vzkříšení v říši Ducha. A právě toto naše vzkříšení z hmoty do věčné říše Ducha je skutečným smyslem celého našeho bytí.
Poslední soud: Čas začátku přirozeného rozkladu hmotného univerza, a to jak jeho hrubohmotné, tak i jemnohmotné části. Kdo se do této doby z jakéhokoli důvodu nedokáže odpoutat od materie a vstoupit do věčné říše Ducha, odsuzuje sám sebe k zániku v nezbytně následujícím, rozkladném procesu hmotného světa.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
Pokud lidé vnímají určité zásadní věci nesprávně a podle toho se pak ve svém životě řídí, musí nutně kráčet nesprávnou cestou, na jejímž konci je čeká tragédie. A přesně tak je tomu také s pohledem na vzkříšení Krista. Víra křesťanů totiž v tomto případě nekoresponduje se zákony univerza, to jest s tím, jak ve skutečnosti vstal Ježíš z mrtvých.
Křesťané věří, že vstal ve svém hrubohmotném, fyzickém těle. A toto své přesvědčení potvrzují třeba katolíci na každé mši, kde se ve vyznání víry (Credo) modlí: "věřím ve vzkříšení těla a v život věčný". Věří tedy, že stejně, jako podle nich vstal Ježíš ve svém fyzickém těle, stejně také oni vstanou z mrtvých ve svém současném, fyzickém těle, a v něm budou žít věčně.
Zkusme však nyní podrobit jejich víru hlubšímu zkoumání a polomu si otázku: Je možné fyzickému a materiálnímu tělu člověka projít přes zamčené dveře? V evangeliích je totiž zaznamenáno, že když se učedníci po smrti Krista tajně setkali, ve strachu před židy zamkli za sebou dveře. A jak se začali modlit, najednou se mezi nimi objevil jejich Mistr.
Mnozí jistě namítnou, že Ježíš dělal během svého života mnoho zázraků, takže něco takového by pro něj nemělo být problémem. Na tomto místě je ale třeba zdůraznit, že zázraky, které dělal Pán, byly ve skutečnosti zcela jiného charakteru, než se lidé domnívají. Nešlo totiž o žádné činy libovůle, ale o přísně zákonitý děj. Vše se vždy dělo v dokonalém zohlednění zákonů, na jejichž základě funguje univerzum. Ať už jde o zákony fyzické, nebo o zákony duchovní. Obojí byly do podstaty fungování stvoření vloženy samotným Stvořitelem. A jeho Syn Ježíš zvlášť zdůrazňoval, že na Zemi nepřišel žádné zákony rušit, ale naopak naplňovat. Proto se narodil jako člověk, proto byl podroben hladu, žízni, únavě, i všemu ostatnímu, čemuž je podroben každý z nás ve fyzickém těle.
A to tedy znamená, že pokud nikdo z lidí nemůže projít do místnosti přes zdi, nebo přes zamčené dveře, nebylo to možné ani Ježíšovi v hrubohmotném těle, respektujícím fyzikální zákony jeho Otce.
Ale pozor! Je velmi jednoduché a snadné procházet přes zamčené dveře v těle jemnohmotném! A právě v tomto jemnohmotném těle vstal Ježíš Kristus z mrtvých! Právě v tomto jemnějším těle mu bylo možné po čtyřiceti dnech vystoupit na nebesa tak, jak ho viděli jeho učedníci, aby nakonec, v těch nejvyšších výšinách odložil i své jemnohmotné tělo, a ve své čisté, boží podstatě se znovu sjednotil s Bohem Otcem, po pravici jehož kraluje na věčné věky.
No a jedině tímto způsobem, jakým byl vzkříšen Kristus a vystoupil na nebesa, jedině tímto způsobem může být vzkříšen a vystoupit na nebesa každý člověk, který žije podle jeho učení! To znamená, že také on bude po své fyzické smrti nejdříve vzkříšen v jemnohmotném těle, aby v něm pak začal pozvolna stoupat k výšinám, a nakonec, aby v těch nejvyšších výšinách odložil i své jemnohmotné tělo a vstoupil ve své čisté duchovní podstatě do blízkosti Nejvyššího. Do jeho království nebeského! Do věčné říše Ducha!
Neboť do království Ducha je možné vstoupit pouze duchu člověka! Vždyť přece fyzické, materiální a hrubohmotné tělo je jenom z prachu země a na prach se nakonec také obrátí.
A právě proto je nesmírným neštěstím, pokud lidé věří, že budou k životu věčnému vzkříšení ve svém hrubohmotném těle, a v tomto zásadním omylu se neustále utvrzují, jako třeba katolíci v modlitbě vyznání víry. To však musí mít za následek, že si tito lidé po fyzické smrti odnesou své přesvědčení také do jemnohmotnosti. A jejich mylné přesvědčení je bude zadržovat od skutečného duchovního vzestupu. Nedovolí jim totiž stoupat k výšinám Ducha, ale bude jich stále držet pouze tam, kde očekávají splnění svého vzkříšení. Čili v blízkosti nejhrubší hmoty.
Pohnout se dál a odpoutat se z dosahu nejhrubší hmotnosti však budou moci jedině tehdy, pokud se zbaví svého chybného přesvědčení. Ale to bude nesmírně těžké, protože tak se to přece modlili na každé mši a takto je to učili nimi respektovány, duchovní autority.
Svým dlouhodobým setrváváním v blízkosti nejhrubší hmotnosti se však vystavují velkému nebezpečí. Nebezpečí definitivního zániku vlastní osobnosti! Vše hmotné je totiž podrobeno vzniku a zániku. Neboť tak, jak vznikne naše fyzické tělo a potom zanikne a promění se v prach, tak se stane i s tělem zvířete i s každou rostlinou. Ale stejně to dopadne i s naší planetou, s naší sluneční soustavou, ba dokonce i s jemnohmotnými světy, obydlenými lidskými dušemi. A proto bude muset být podrobeno zániku také každé vědomé lidské já, které se nedokázalo včas odpoutat od hmoty a zůstalo s ní svázané. Svázané buď prostřednictvím různých omylů a dogmat, kterým křečovitě věří, nebo prostřednictvím různých materialistických vášní, žádostí a sklonů, od kterých se nedokáže odpoutat.
Uniknout osudu rozkladu hmoty může jen ten, kdo dokáže zrealizovat své vlastní vzkříšení z hmoty tak, jak nám to svým vzkříšením ukázal Kristus.
To znamená, že pokud bude na Zemi žít, myslet a jednat v souladu s učením Spasitele, po fyzické smrti začne ve svém jemnohmotném těle okamžitě stoupat na nebesa, aby v nejvyšších výšinách odložil i jemnohmotné tělo, a ve své čisté duchovní podstatě vstoupil do království Ducha, které je věčné, a proto v něm už nic nepodléhá vzniku ani zániku tak, jak je tomu ve hmotném, nebo v jemnohmotném světě.
Vzkříšení Ježíše Krista a jeho nanebevzetí musí být proto poznáno tak, jak k němu opravdu došlo a jak to koresponduje se zákony univerza, vloženými do něj jeho Otcem nebeským.
Kdo ale tyto věci odmítá poznat, kdo se křečovitě drží omylu, protože tak ho to učí duchovní autority, odnese si svůj omyl sebou na takzvaný druhý svět. A pokud svůj omyl ani tam nedokáže prohlédnout a zříci se ho, stane se mu nakonec záhubou a zničením, protože ho bude neustále zadržovat v blízkosti nejhrubší hmoty až do chvíle, kdy se hmotné světy začnou hroutit sami v sobě. A konečný zánik hmotnosti, to jest její hrubohmotné i jemnohmotné části, bude pak nevyhnutelným zánikem každé osobnosti, která v hmotnosti z jakéhokoliv důvodu uvízla, a nedokázala se od ní včas odpoutat a uniknout do bezpečí království nebeského.
Názvosloví:
Hrubohmotnost: Fyzická a materiální realita, v níž se nacházíme v současnosti.
Jemnohmotnost: Jemná materiální realita, do které odchází naše vědomí po fyzické smrti. Křesťané ji nazývají očistcem.
Jemnohmotnost má mnoho úrovní a každý se dostane do takové, která přesně odpovídá mravní a duchovní výši jeho osobnosti. Existují jemnohmotné úrovně nízké, totožné s takzvaným peklem a jemnohmotné úrovně vysoké, plné radosti a ušlechtilosti. Přesto to však stále není nebe, ani takzvaný ráj. Jsou to jen vysoké úrovně jemnohmotnosti.
Ráj, nebo duchovní říše: Nachází se nad hmotností, konkrétně nad její jemnohmotnou částí. Dostat se do ráje může jen člověk, který se ve vysokých jemnohmotných úrovních zušlechtí natolik, že může odložit i své jemnohmotné tělo, a ve své čisté duchovní podstatě vstoupit do ráje
Celé je to velmi podobné tomu, jako když na zemi fyzicky zemřeme. Tím dochází k odložení našeho fyzického těla a našemu vzkříšení v jemnohmotnosti, nebo na takzvaném druhém světě. Stejně tedy také ve vysokých úrovních jemnohmotnosti, po svém maximálním zušlechtění odložíme i své jemnohmotné tělo a prožijeme vlastní vzkříšení v říši Ducha. A právě toto naše vzkříšení z hmoty do věčné říše Ducha je skutečným smyslem celého našeho bytí.
Poslední soud: Čas začátku přirozeného rozkladu hmotného univerza, a to jak jeho hrubohmotné, tak i jemnohmotné části. Kdo se do této doby z jakéhokoli důvodu nedokáže odpoutat od materie a vstoupit do věčné říše Ducha, odsuzuje sám sebe k zániku v nezbytně následujícím, rozkladném procesu hmotného světa.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
- smilan
- Občasný diskutér
-
Láska k Pánu povznáší! Láska ke hmotě ubíjí!
Malým je ten, kdo zná jenom malé cíle! Velikost našich cílů a ideálů nás dělá velkými a naopak, malost našich cílů a ideálů nás dělá malými. Člověk totiž formuje sebe sama, ale také své okolí do podoby toho, jaké vysoké, nebo naopak nízké jsou jeho ideály.
Pokud tedy člověk věří pouze hmotě a pouze ve hmotu, formuje sám sebe i své okolí do podoby života, jaký žijeme v současnosti. Do podoby života plného závisti, nenávisti, bezohlednosti, podvodu, chamtivosti, nečestnosti, zištnosti, nespravedlnosti, nemravnosti, zkaženosti, zvrhlosti, duševní plytkosti, a tak dále, a tak dále.
Pokud by ale člověk skutečně věřil ve Stvořitele jako v nejvyšší Ušlechtilost a uctíval by ho ušlechtilostí vlastního bytí, už dávno bychom žili život naplněný spravedlností, čestností, ohleduplností, lidskostí, nezištností, mravností a harmonií.
Žel, pro moderní lidi dneška víra ve Stvořitele mnoho neznamená. Přesněji řečeno, neznamená pro ně téměř nic. Vůbec netuší, jak by ho měli milovat a je jim to v podstatě ukradeno. Láska celé jejich osobnosti totiž patří něčemu jinému. A sice hmotě! Tu milují, tu uctívají a té se klanějí!
Do všeho současného materialistického bláznovství však znějí Kristova slova, hovořící o tom, co je ve skutečnosti pro každého člověka nejdůležitější: "Miluj Hospodina, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou".
Dnešní člověk si však s těmito slovy neví rady. Neví co znamenají a neví, jak je zrealizovat.
Ale v konečném důsledku je přece jen určitým způsobem chápe a rozumí jim! A to právě prostřednictvím svého, materialismem pokřiveného odrazu, který tak důvěrně známe a ve svých životech naplňujeme. Pokřivený, materialistický odraz výše zmíněných Kristových slov totiž zní: „Miluj pouze hmotu a všechny její požitky! A to celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou duší a celou svou silou.“ Tomuto už všichni dokonale rozumějí! Právě podle tohoto totiž uvažují a jednají, a podle tohoto si zařídili celý svůj život.
Jen se podívejme na současného materialistu, který má rád život a má rád všechny nepřeberné možnosti, které mu nabízí. Jeho dny jsou naplněny prací, ale také mnoha požitky, které si penězi za svou práci dokáže zajistit. Toto absolutně pohlcuje a zaměstnává celý jeho vnitřní život, a samozřejmě i ten vnější. Všechno toto je však pouze hmota, kterou dotyčný člověk takovýmto způsobem bezvýhradně miluje.
Co je však více? Stvoření, nebo Ten, co ho stvořil? Zformované nebo Ten, co všechno zformoval?
Co je dominantnější? Co je podstatnější? Co je hodné větší pozornosti? Co je hodné větší úcty a lásky?
Náš zájem, naše pozornost a naše snažení mohou patřit i materii, ale mnohem větší zájem a mnohem větší pozornost by měla patřit Tomu, kdo stojí nad materií.
Můžeme mít rádi život ve hmotnosti se všemi jeho radostmi a možnostmi, ale mnohem více máme mít rádi samotného Tvůrce a udržovatele tohoto života.
Stvořitel a věci jím stvořené jsou totiž dva základní prvky bytí, avšak nesmírná tragédie a nesmírná malost lidí spočívá v tom, že tuto elementární dvojrozměrnost života zredukovali pouze na jeho materiální část.
Materiální realita byla vytržena z velkého, celkového kontextu bytí. Lidé se omezili pouze na hmotné a takovýmto způsobem se oni sami stali omezenými. Omezenými hodnotově i osobnostně! Omezenými lidsky i duchovně! A ve svém omezeném vnímání reality nutně vytvářejí věci tomu odpovídající. Věci, a dokonce i myšlenky pouze materialisticky omezené a zploštělé. No a tento, námi úzce omezený svět, se nám stal realitou, v níž žijeme.
Ale lidé jsou ve své nejvnitřnější podstatě jako ptáci, jejichž křídly je rozměr úcty a lásky vůči Stvořiteli. Jelikož jsme však svá křídla přestali používat, zakrněla nám a my jsme ztratili svou přirozenou schopnost létat. Pohybujeme se proto už jen po zemi a svět výšin, přístupný pouze volnému letu nám zůstává nepřístupný. Tak nepřístupný, že jsme už dokonce ztratili i víru, že něco takového vůbec existovalo a existuje.
Jedině láska a úcta ke Stvořiteli nám totiž může dát nadhled nad hmotou. Může povznést naši mysl, naše vědomí i naši duši k výšinám, odkud už hmotu nelze vnímat jako něco dominantní, ale jen jako něco podružné. Jako něco, co můžeme a máme plnými doušky využívat, ale naši mysl, naše vědomí a naši duši to nesmí nikdy plně ovládnout.
Pokud ale lidská bytost ztratí úctu a lásku ke Stvořiteli, ztrácí tím zároveň také patřičný nadhled nad hmotou. A to hmotné ji pak plně pohltí a zotročí. A to až do takové míry, že člověk nakonec uvěří, že nic jiného neexistuje. Že hmota a její požitky jsou vším a na ničem jiném nezáleží. Že duchovno a existence Stvořitele je jen fantazie a výmysl.
Náš svět učinil z nepatrnosti hmoty velikost a ze skutečné velikosti, stojící nad hmotou pohádku a nesmysl. A v tomto tragickém hodnotovém omylu prožije většina obyvatelstva celý svůj život. Tomu také plně odpovídá jejich lidská, osobnostní a duševní kvalita. Kvalita, kterou si můžeme ukázat na tomto konkrétním příkladu:
Začátkem letošních prázdnin jsem viděl při cestě skupinu asi dvanáctiletých dětí, které se evidentně nudily a čistě z nudy pokřikovaly na okolo procházející cyklisty.
Když se k ním nějaký cyklista blížil, šlo o pokřiky víceméně neutrální, až dobromyslné. Ale čím více se cyklista vzdaloval, tím byla rétorika tvrdší a z dálky za ním zněly ty nejvulgárnější nadávky. Takto se tedy přes prázdniny baví dnešní, zhruba dvanáctileté děti.
Jde o názorný příklad, jasně dokumentující duševní a osobnostní kvality mládeže, narozené dnešním rodičům materialistických hodnot, pro které je jediným náboženstvím pouze hmota a hmotné požitky. A podobným, negativním způsobem se směrem zevnitř navenek projevuje kult zlatého telete materie nejen u dětí a dospívající mládeže, ale také u lidí absolutně všech věkových kategorií.
Nesmírná ubohost, nízkost a malost proto vane z dnešních lidí téměř na každém kroku. Vane ze všech jejich slov a rozhovorů. Je trvale přítomna ve všem jejich životním snažení a ve všech jejich činech. Bije do očí i při jejich zábavě a trávení volného času.
A nemohou na tom nic změnit ani nejmodernější mobily a tablety, ani značkové oblečení, ani nejnovější modely aut, ani atraktivní dovolené a plné peněženky. Neboť i přes vlastnictví všeho tohoto je až zarážející děsivá materialistická ubohost, jakmile lidé otevřou ústa a dají tak nestrannému pozorovateli nahlédnout do svých duší.
A k takové, až lidsky nedůstojné devalvaci a osobnostní degeneraci došlo proto, že celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou duší a celou svou silou milujeme pouze to hmotné a materiální. Místo toho, abychom se stali skutečně lidsky velkými a hodnotnými tím, že celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou budeme milovat jedině Pána a svého Boha.
A to konkrétně tak, že se budeme snažit žít podle jeho Vůle, podle jeho Zákonů a v duchu nejvyšších a nejušlechtilejších ctností. Jedině pro takovéto lidi byl stvořen hmotný svět a jedině takoví lidé budou smět v budoucnu využívat všech jeho darů, možností a radostí.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
Malým je ten, kdo zná jenom malé cíle! Velikost našich cílů a ideálů nás dělá velkými a naopak, malost našich cílů a ideálů nás dělá malými. Člověk totiž formuje sebe sama, ale také své okolí do podoby toho, jaké vysoké, nebo naopak nízké jsou jeho ideály.
Pokud tedy člověk věří pouze hmotě a pouze ve hmotu, formuje sám sebe i své okolí do podoby života, jaký žijeme v současnosti. Do podoby života plného závisti, nenávisti, bezohlednosti, podvodu, chamtivosti, nečestnosti, zištnosti, nespravedlnosti, nemravnosti, zkaženosti, zvrhlosti, duševní plytkosti, a tak dále, a tak dále.
Pokud by ale člověk skutečně věřil ve Stvořitele jako v nejvyšší Ušlechtilost a uctíval by ho ušlechtilostí vlastního bytí, už dávno bychom žili život naplněný spravedlností, čestností, ohleduplností, lidskostí, nezištností, mravností a harmonií.
Žel, pro moderní lidi dneška víra ve Stvořitele mnoho neznamená. Přesněji řečeno, neznamená pro ně téměř nic. Vůbec netuší, jak by ho měli milovat a je jim to v podstatě ukradeno. Láska celé jejich osobnosti totiž patří něčemu jinému. A sice hmotě! Tu milují, tu uctívají a té se klanějí!
Do všeho současného materialistického bláznovství však znějí Kristova slova, hovořící o tom, co je ve skutečnosti pro každého člověka nejdůležitější: "Miluj Hospodina, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou".
Dnešní člověk si však s těmito slovy neví rady. Neví co znamenají a neví, jak je zrealizovat.
Ale v konečném důsledku je přece jen určitým způsobem chápe a rozumí jim! A to právě prostřednictvím svého, materialismem pokřiveného odrazu, který tak důvěrně známe a ve svých životech naplňujeme. Pokřivený, materialistický odraz výše zmíněných Kristových slov totiž zní: „Miluj pouze hmotu a všechny její požitky! A to celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou duší a celou svou silou.“ Tomuto už všichni dokonale rozumějí! Právě podle tohoto totiž uvažují a jednají, a podle tohoto si zařídili celý svůj život.
Jen se podívejme na současného materialistu, který má rád život a má rád všechny nepřeberné možnosti, které mu nabízí. Jeho dny jsou naplněny prací, ale také mnoha požitky, které si penězi za svou práci dokáže zajistit. Toto absolutně pohlcuje a zaměstnává celý jeho vnitřní život, a samozřejmě i ten vnější. Všechno toto je však pouze hmota, kterou dotyčný člověk takovýmto způsobem bezvýhradně miluje.
Co je však více? Stvoření, nebo Ten, co ho stvořil? Zformované nebo Ten, co všechno zformoval?
Co je dominantnější? Co je podstatnější? Co je hodné větší pozornosti? Co je hodné větší úcty a lásky?
Náš zájem, naše pozornost a naše snažení mohou patřit i materii, ale mnohem větší zájem a mnohem větší pozornost by měla patřit Tomu, kdo stojí nad materií.
Můžeme mít rádi život ve hmotnosti se všemi jeho radostmi a možnostmi, ale mnohem více máme mít rádi samotného Tvůrce a udržovatele tohoto života.
Stvořitel a věci jím stvořené jsou totiž dva základní prvky bytí, avšak nesmírná tragédie a nesmírná malost lidí spočívá v tom, že tuto elementární dvojrozměrnost života zredukovali pouze na jeho materiální část.
Materiální realita byla vytržena z velkého, celkového kontextu bytí. Lidé se omezili pouze na hmotné a takovýmto způsobem se oni sami stali omezenými. Omezenými hodnotově i osobnostně! Omezenými lidsky i duchovně! A ve svém omezeném vnímání reality nutně vytvářejí věci tomu odpovídající. Věci, a dokonce i myšlenky pouze materialisticky omezené a zploštělé. No a tento, námi úzce omezený svět, se nám stal realitou, v níž žijeme.
Ale lidé jsou ve své nejvnitřnější podstatě jako ptáci, jejichž křídly je rozměr úcty a lásky vůči Stvořiteli. Jelikož jsme však svá křídla přestali používat, zakrněla nám a my jsme ztratili svou přirozenou schopnost létat. Pohybujeme se proto už jen po zemi a svět výšin, přístupný pouze volnému letu nám zůstává nepřístupný. Tak nepřístupný, že jsme už dokonce ztratili i víru, že něco takového vůbec existovalo a existuje.
Jedině láska a úcta ke Stvořiteli nám totiž může dát nadhled nad hmotou. Může povznést naši mysl, naše vědomí i naši duši k výšinám, odkud už hmotu nelze vnímat jako něco dominantní, ale jen jako něco podružné. Jako něco, co můžeme a máme plnými doušky využívat, ale naši mysl, naše vědomí a naši duši to nesmí nikdy plně ovládnout.
Pokud ale lidská bytost ztratí úctu a lásku ke Stvořiteli, ztrácí tím zároveň také patřičný nadhled nad hmotou. A to hmotné ji pak plně pohltí a zotročí. A to až do takové míry, že člověk nakonec uvěří, že nic jiného neexistuje. Že hmota a její požitky jsou vším a na ničem jiném nezáleží. Že duchovno a existence Stvořitele je jen fantazie a výmysl.
Náš svět učinil z nepatrnosti hmoty velikost a ze skutečné velikosti, stojící nad hmotou pohádku a nesmysl. A v tomto tragickém hodnotovém omylu prožije většina obyvatelstva celý svůj život. Tomu také plně odpovídá jejich lidská, osobnostní a duševní kvalita. Kvalita, kterou si můžeme ukázat na tomto konkrétním příkladu:
Začátkem letošních prázdnin jsem viděl při cestě skupinu asi dvanáctiletých dětí, které se evidentně nudily a čistě z nudy pokřikovaly na okolo procházející cyklisty.
Když se k ním nějaký cyklista blížil, šlo o pokřiky víceméně neutrální, až dobromyslné. Ale čím více se cyklista vzdaloval, tím byla rétorika tvrdší a z dálky za ním zněly ty nejvulgárnější nadávky. Takto se tedy přes prázdniny baví dnešní, zhruba dvanáctileté děti.
Jde o názorný příklad, jasně dokumentující duševní a osobnostní kvality mládeže, narozené dnešním rodičům materialistických hodnot, pro které je jediným náboženstvím pouze hmota a hmotné požitky. A podobným, negativním způsobem se směrem zevnitř navenek projevuje kult zlatého telete materie nejen u dětí a dospívající mládeže, ale také u lidí absolutně všech věkových kategorií.
Nesmírná ubohost, nízkost a malost proto vane z dnešních lidí téměř na každém kroku. Vane ze všech jejich slov a rozhovorů. Je trvale přítomna ve všem jejich životním snažení a ve všech jejich činech. Bije do očí i při jejich zábavě a trávení volného času.
A nemohou na tom nic změnit ani nejmodernější mobily a tablety, ani značkové oblečení, ani nejnovější modely aut, ani atraktivní dovolené a plné peněženky. Neboť i přes vlastnictví všeho tohoto je až zarážející děsivá materialistická ubohost, jakmile lidé otevřou ústa a dají tak nestrannému pozorovateli nahlédnout do svých duší.
A k takové, až lidsky nedůstojné devalvaci a osobnostní degeneraci došlo proto, že celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou duší a celou svou silou milujeme pouze to hmotné a materiální. Místo toho, abychom se stali skutečně lidsky velkými a hodnotnými tím, že celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou budeme milovat jedině Pána a svého Boha.
A to konkrétně tak, že se budeme snažit žít podle jeho Vůle, podle jeho Zákonů a v duchu nejvyšších a nejušlechtilejších ctností. Jedině pro takovéto lidi byl stvořen hmotný svět a jedině takoví lidé budou smět v budoucnu využívat všech jeho darů, možností a radostí.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
- smilan
- Občasný diskutér
-
Kolik máme pozemských životů? Hodně? Nebo jenom jediný?
Védy, hinduismus, nebo buddhismus jsou toho názoru, že člověk se rodí ve hmotné úrovni univerza nespočet krát a během každého svého pozemského života prožívá radost i utrpení. Během mnoha životů prožívá bídu, hlad, strach, bolest, smutek, úzkost, vnitřní nenaplnění a mnoho jiného. A to se opakuje při každém jeho zrození v různé míře, až nakonec člověk zatouží uniknout z tohoto, neustále se opakujícího koloběhu.
A tato jeho touha se stává prvním krokem na cestě duchovního vzestupu. Na cestě postupného odpoutávání se od hmoty, od svých hmotných tužeb a žádostí, i od svých různých chyb a nectností. Člověk začíná stále vědoměji usilovat o dobro, spravedlnost, čestnost, ušlechtilost i o čistotu. Tím se stává stále více duchovním. Až konečně ve svém maximálním zušlechtění dokáže opustit hmotný svět a vstoupit do říše ducha, kde vládne jenom štěstí, harmonie a mír, a kde není žádného utrpení, jako v hmotných životech na Zemi.
Všechna východní náboženství jsou svorně přesvědčena, že každý z nás má k dispozici nekonečné dlouhé časové období, ve kterém může procitnout a přehlédnout nedostatečnost pozemského života s jeho ustavičným střídáním radosti a utrpení. Že má nekonečné časové období na rozvázání všech svých hmotných vazeb a povznesení se do říše Ducha. A kdyby snad tento jeho osobní proces duchovního zrání přesáhl trvání životnosti naší planety, budou lidé pokračovat ve svém vývoji na dalších planetách ve vesmíru.
Běžný člověk se tedy podle východních učení neustále pohybuje ve hmotném světě. Převážnou většinu svého bytí tráví jako duše v jeho jemnější části a z této jemné hmotnosti se čas od času rodí do hmotnosti nejhrubší, čili do fyzického těla. Když zemře, odkládá své tělo a odchází jako duše do jemnohmotnosti, aby se z ní opět po nějakém čase zase zrodil na Zemi.
A takto to jde bez konce, přičemž člověk na základě zákona karmy, nebo jinak řečeno, na základě zákona zpětného působení trpí za zlo, které způsobuje a zakouší radost, jako ovoce dobra, které učinil.
Ať se již nachází v jemnohmotnosti, nebo v hrubohmotnosti, zákon zpětného působení na něj všude dopadá takovým způsobem, že zlo odměňuje zlem a dobro dobrem. Tím je člověk reálným prožíváním vlastního bytí naváděn na cestu dobra. Na cestu ušlechtilosti a rozvíjení ctností, čímž postupně, zcela samovolně zahajuje svůj duchovní vzestup do říše trvalého štěstí, radosti a míru - do království nebeského. Z hlediska východních náboženství je tedy čas, kdy člověk dospěje ve svém vývoji až sem absolutně neomezen.
V protikladu s tímto názorem je tu ale názor křesťanů a ti mluví jen o jednom jediném životě. Na základě toho, jakým způsobem ho člověk na Zemi prožije, půjde buď do ráje, nebo do pekla. Buď do království nebeského, nebo do věčného zatracení.
Pokud byl člověk dobrý, ale má přece jen ještě chyby, stráví sice nějaký čas v takzvaném očistci, ale v zásadě ho očekává království nebeské. Křesťanství tedy, na rozdíl od východních učení, sází vše na jeden jediný pozemský život, který je proto naprosto rozhodující.
Kde se ale nachází skutečná pravda? Máme neomezené množství pokusů, nebo máme jen jeden jediný pokus?
Přesně tak, jako v mnoha jiných věcech, je skutečná pravda pravdou zlaté střední cesty. Znamená to tedy, že pravdu nemá ani jedna, ani druhá strana. Nebo jinak řečeno, každá z obou stran má jenom část pravdy, přičemž skutečná pravda se nachází kdesi uprostřed.
Východní učení se mýlí v jedné důležité věci. Z hlediska časového omezení trvání hmotného světa, to jest jeho konečnosti a zániku není možné, abychom měli k dispozici nekonečný počet životů a nekonečný čas na to, abychom duchovně dozráli. Žádná transmigrace na jiné planety a do jiných částí stvoření není možná. Náš osud, jako lidských bytostí, je nerozlučně spojen jedině s naší částí univerza, nazývanou Efezus.
Zde máme růst a vyvíjet se. Zde má dozrávat náš duch prostřednictvím nabývání ctností, prostřednictvím konání dobra a prostřednictvím zbavování se chyb a nectností.
My lidé jsme cosi jako zrnka obilí. Jako zrnka ducha, zasazené do půdy hmotné světové části Efezus, v níž máme růst jako obilí a přinést úrodu. Úrodu plného rozvinutí naší osobnosti, úrodu dobra, ctností a ušlechtilosti, za což budeme moci být po sklizni posledního soudu povzneseni do Pánovy sýpky království nebeského.
Kdo tedy do žně, čili do posledního soudu, to jest do zániku hmotného světa stihne odpovídajícím způsobem dozrát, toho zralá duchovní osobnost vstoupí do království nebeského.
Kdo však do žně, čili do posledního soudu nestihne odpovídajícím způsobem dozrát, toho nezralá osobnost bude naopak ponechána hmotě a její nezvratnému osudu. A tím je zánik všeho, co je hmotné.
Přesně tak, jak je zrno neoddělitelně spojeno s půdou, do které je zaseto, v níž musí vyrůst, dozrát a přinést úrodu, přesně tak jsme také my lidé, jako drobná zrnka ducha neoddělitelně spojení s osudem hmotné části Efezus.
Zrnko, které z nějakých důvodů včas nedozraje, nemůže být přesazeno na jiné pole, aby tam pokračovalo ve svém dozrávání. A přesně tak není možná ani žádná transmigrace lidských duší ze světové části Efezus do jiných světových částí tohoto obrovského univerza, kde by pokračovali ve vlastním duchovním dozrávání.
Proto není náš duchovní vývoj v hmotnosti neomezen, ale naopak, časově omezen, jak se o tom tak často mluví v evangeliích. Jednou tedy v naší části hmotnosti nevyhnutelně dospějeme k časové hranici, na níž budou ostrým řezem oddělení ti, co jsou dobří a ušlechtilí do takové míry, že mohou ve svém vývoji pokračovat směrem k branám království nebeského od těch, co zůstali z vlastní viny duchovně nezralými . Před nimi se naopak brána ke království nebeskému pevně uzavře, protože kvůli požitkům hmoty zanedbali svůj duchovní vývoj. Tím promeškali drahocenný čas svého pobytu ve hmotném světě, do kterého přišli jedině proto, aby včas dozráli a povznesli se do říše Světla.
Buďme si proto dobře vědomými toho, že nikdo z nás nemá neomezený čas a nekonečné množství životů na to, aby duchovně dozrál a mohl být povznesený z hmotnosti do věčné říše ducha.
A teď se podívejme na to, v čem se zase mýlí křesťané. Ti jak víme tvrdí, že máme k dispozici jeden jediný život a v něm musíme završit celý svůj duchovní vývoj. Pokud to zvládneme, půjdeme do ráje a pokud to nezvládneme, půjdeme do zatracení.
Tento křesťanský názor je ale chybný, protože prostě není možné, aby každý člověk splnil vysoká kritéria pro vstup do království nebeského během jediného pozemského života. Tento omyl je důsledkem rozhodnutí křesťanských duchovních elit. Ty na pátém vatikánském koncilu v Konstantinopoli odhlasovali, že opětovná vtělení lidské duše z takzvaného druhého světa, nebo z jemnohmotné úrovně na Zemi již nebude oficiální křesťanská církev nadále akceptovat. Na a z tohoto důvodu pak zcela logicky vyplynulo, že celý duchovní vývoj člověka musí probíhat pouze v jediném pozemském životu.
To je ale absolutní nesmysl! My lidé, jak již bylo řečeno, prožíváme většinu svého bytí v jemnohmotném světě, odkud se z času na čas rodíme do hmotnosti. Účelem našeho bytí v jemnohmotnosti, ale také na Zemi je rozvíjení zralosti ducha prostřednictvím dobra, ušlechtilosti a ctností. Na Zemi, v pozemském životě máme žít tak, abychom vždy po naší fyzické smrti mohli postoupit do mnohem vyšší jemnohmotné úrovně, než byl ta, ze které jsme sem do hmotnosti přišli. Tímto způsobem můžeme stoupat do stále vyšších a vyšších jemnohmotných úrovní. Tak se budeme dostávat stále výše, do blízkosti království nebeského, až konečně ve svém maximálním lidském zušlechtění budeme schopni opustit jemnohmotnost a vstoupit do říše ducha, jako zralé osobnosti, schopné konat už jen dobro a zohledňovat už jen Vůli Nejvyššího. Potom opustíme hmotnost a přestaneme se rodit na Zemi, protože už budeme žít ve věčné radosti království nebeského.
Taková je pravda o člověku, o jeho životě ve stvoření, i o smyslu jeho bytí. Taková je pravda o druhém světě, o našich pozemských zrozeních, i o království nebeském.
Zbývá pouze na nás, zda ji budeme akceptovat a v souladu s ní si hodnotově uspořádáme celý svůj život. Zbývá pouze na nás, zda se vše toto rozhodneme nebrat v úvahu a žít v zaměření pouze na hmotné. Zbývá pouze na nás, zda se rozhodneme svázat svůj vlastní osud pouze s osudem hmoty naší světové části, která kdysi vznikla a která pomalu směřuje ke svému zániku. Její zánik však bude pak také našim zánikem, protože jsme se nedokázali včas odpoutat od hmoty a povznést ve svém maximálním duchovním zušlechtění do věčné říše království nebeského, nacházejícího se v bezpečí, vysoko nad všemi hmotnými světy.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
Védy, hinduismus, nebo buddhismus jsou toho názoru, že člověk se rodí ve hmotné úrovni univerza nespočet krát a během každého svého pozemského života prožívá radost i utrpení. Během mnoha životů prožívá bídu, hlad, strach, bolest, smutek, úzkost, vnitřní nenaplnění a mnoho jiného. A to se opakuje při každém jeho zrození v různé míře, až nakonec člověk zatouží uniknout z tohoto, neustále se opakujícího koloběhu.
A tato jeho touha se stává prvním krokem na cestě duchovního vzestupu. Na cestě postupného odpoutávání se od hmoty, od svých hmotných tužeb a žádostí, i od svých různých chyb a nectností. Člověk začíná stále vědoměji usilovat o dobro, spravedlnost, čestnost, ušlechtilost i o čistotu. Tím se stává stále více duchovním. Až konečně ve svém maximálním zušlechtění dokáže opustit hmotný svět a vstoupit do říše ducha, kde vládne jenom štěstí, harmonie a mír, a kde není žádného utrpení, jako v hmotných životech na Zemi.
Všechna východní náboženství jsou svorně přesvědčena, že každý z nás má k dispozici nekonečné dlouhé časové období, ve kterém může procitnout a přehlédnout nedostatečnost pozemského života s jeho ustavičným střídáním radosti a utrpení. Že má nekonečné časové období na rozvázání všech svých hmotných vazeb a povznesení se do říše Ducha. A kdyby snad tento jeho osobní proces duchovního zrání přesáhl trvání životnosti naší planety, budou lidé pokračovat ve svém vývoji na dalších planetách ve vesmíru.
Běžný člověk se tedy podle východních učení neustále pohybuje ve hmotném světě. Převážnou většinu svého bytí tráví jako duše v jeho jemnější části a z této jemné hmotnosti se čas od času rodí do hmotnosti nejhrubší, čili do fyzického těla. Když zemře, odkládá své tělo a odchází jako duše do jemnohmotnosti, aby se z ní opět po nějakém čase zase zrodil na Zemi.
A takto to jde bez konce, přičemž člověk na základě zákona karmy, nebo jinak řečeno, na základě zákona zpětného působení trpí za zlo, které způsobuje a zakouší radost, jako ovoce dobra, které učinil.
Ať se již nachází v jemnohmotnosti, nebo v hrubohmotnosti, zákon zpětného působení na něj všude dopadá takovým způsobem, že zlo odměňuje zlem a dobro dobrem. Tím je člověk reálným prožíváním vlastního bytí naváděn na cestu dobra. Na cestu ušlechtilosti a rozvíjení ctností, čímž postupně, zcela samovolně zahajuje svůj duchovní vzestup do říše trvalého štěstí, radosti a míru - do království nebeského. Z hlediska východních náboženství je tedy čas, kdy člověk dospěje ve svém vývoji až sem absolutně neomezen.
V protikladu s tímto názorem je tu ale názor křesťanů a ti mluví jen o jednom jediném životě. Na základě toho, jakým způsobem ho člověk na Zemi prožije, půjde buď do ráje, nebo do pekla. Buď do království nebeského, nebo do věčného zatracení.
Pokud byl člověk dobrý, ale má přece jen ještě chyby, stráví sice nějaký čas v takzvaném očistci, ale v zásadě ho očekává království nebeské. Křesťanství tedy, na rozdíl od východních učení, sází vše na jeden jediný pozemský život, který je proto naprosto rozhodující.
Kde se ale nachází skutečná pravda? Máme neomezené množství pokusů, nebo máme jen jeden jediný pokus?
Přesně tak, jako v mnoha jiných věcech, je skutečná pravda pravdou zlaté střední cesty. Znamená to tedy, že pravdu nemá ani jedna, ani druhá strana. Nebo jinak řečeno, každá z obou stran má jenom část pravdy, přičemž skutečná pravda se nachází kdesi uprostřed.
Východní učení se mýlí v jedné důležité věci. Z hlediska časového omezení trvání hmotného světa, to jest jeho konečnosti a zániku není možné, abychom měli k dispozici nekonečný počet životů a nekonečný čas na to, abychom duchovně dozráli. Žádná transmigrace na jiné planety a do jiných částí stvoření není možná. Náš osud, jako lidských bytostí, je nerozlučně spojen jedině s naší částí univerza, nazývanou Efezus.
Zde máme růst a vyvíjet se. Zde má dozrávat náš duch prostřednictvím nabývání ctností, prostřednictvím konání dobra a prostřednictvím zbavování se chyb a nectností.
My lidé jsme cosi jako zrnka obilí. Jako zrnka ducha, zasazené do půdy hmotné světové části Efezus, v níž máme růst jako obilí a přinést úrodu. Úrodu plného rozvinutí naší osobnosti, úrodu dobra, ctností a ušlechtilosti, za což budeme moci být po sklizni posledního soudu povzneseni do Pánovy sýpky království nebeského.
Kdo tedy do žně, čili do posledního soudu, to jest do zániku hmotného světa stihne odpovídajícím způsobem dozrát, toho zralá duchovní osobnost vstoupí do království nebeského.
Kdo však do žně, čili do posledního soudu nestihne odpovídajícím způsobem dozrát, toho nezralá osobnost bude naopak ponechána hmotě a její nezvratnému osudu. A tím je zánik všeho, co je hmotné.
Přesně tak, jak je zrno neoddělitelně spojeno s půdou, do které je zaseto, v níž musí vyrůst, dozrát a přinést úrodu, přesně tak jsme také my lidé, jako drobná zrnka ducha neoddělitelně spojení s osudem hmotné části Efezus.
Zrnko, které z nějakých důvodů včas nedozraje, nemůže být přesazeno na jiné pole, aby tam pokračovalo ve svém dozrávání. A přesně tak není možná ani žádná transmigrace lidských duší ze světové části Efezus do jiných světových částí tohoto obrovského univerza, kde by pokračovali ve vlastním duchovním dozrávání.
Proto není náš duchovní vývoj v hmotnosti neomezen, ale naopak, časově omezen, jak se o tom tak často mluví v evangeliích. Jednou tedy v naší části hmotnosti nevyhnutelně dospějeme k časové hranici, na níž budou ostrým řezem oddělení ti, co jsou dobří a ušlechtilí do takové míry, že mohou ve svém vývoji pokračovat směrem k branám království nebeského od těch, co zůstali z vlastní viny duchovně nezralými . Před nimi se naopak brána ke království nebeskému pevně uzavře, protože kvůli požitkům hmoty zanedbali svůj duchovní vývoj. Tím promeškali drahocenný čas svého pobytu ve hmotném světě, do kterého přišli jedině proto, aby včas dozráli a povznesli se do říše Světla.
Buďme si proto dobře vědomými toho, že nikdo z nás nemá neomezený čas a nekonečné množství životů na to, aby duchovně dozrál a mohl být povznesený z hmotnosti do věčné říše ducha.
A teď se podívejme na to, v čem se zase mýlí křesťané. Ti jak víme tvrdí, že máme k dispozici jeden jediný život a v něm musíme završit celý svůj duchovní vývoj. Pokud to zvládneme, půjdeme do ráje a pokud to nezvládneme, půjdeme do zatracení.
Tento křesťanský názor je ale chybný, protože prostě není možné, aby každý člověk splnil vysoká kritéria pro vstup do království nebeského během jediného pozemského života. Tento omyl je důsledkem rozhodnutí křesťanských duchovních elit. Ty na pátém vatikánském koncilu v Konstantinopoli odhlasovali, že opětovná vtělení lidské duše z takzvaného druhého světa, nebo z jemnohmotné úrovně na Zemi již nebude oficiální křesťanská církev nadále akceptovat. Na a z tohoto důvodu pak zcela logicky vyplynulo, že celý duchovní vývoj člověka musí probíhat pouze v jediném pozemském životu.
To je ale absolutní nesmysl! My lidé, jak již bylo řečeno, prožíváme většinu svého bytí v jemnohmotném světě, odkud se z času na čas rodíme do hmotnosti. Účelem našeho bytí v jemnohmotnosti, ale také na Zemi je rozvíjení zralosti ducha prostřednictvím dobra, ušlechtilosti a ctností. Na Zemi, v pozemském životě máme žít tak, abychom vždy po naší fyzické smrti mohli postoupit do mnohem vyšší jemnohmotné úrovně, než byl ta, ze které jsme sem do hmotnosti přišli. Tímto způsobem můžeme stoupat do stále vyšších a vyšších jemnohmotných úrovní. Tak se budeme dostávat stále výše, do blízkosti království nebeského, až konečně ve svém maximálním lidském zušlechtění budeme schopni opustit jemnohmotnost a vstoupit do říše ducha, jako zralé osobnosti, schopné konat už jen dobro a zohledňovat už jen Vůli Nejvyššího. Potom opustíme hmotnost a přestaneme se rodit na Zemi, protože už budeme žít ve věčné radosti království nebeského.
Taková je pravda o člověku, o jeho životě ve stvoření, i o smyslu jeho bytí. Taková je pravda o druhém světě, o našich pozemských zrozeních, i o království nebeském.
Zbývá pouze na nás, zda ji budeme akceptovat a v souladu s ní si hodnotově uspořádáme celý svůj život. Zbývá pouze na nás, zda se vše toto rozhodneme nebrat v úvahu a žít v zaměření pouze na hmotné. Zbývá pouze na nás, zda se rozhodneme svázat svůj vlastní osud pouze s osudem hmoty naší světové části, která kdysi vznikla a která pomalu směřuje ke svému zániku. Její zánik však bude pak také našim zánikem, protože jsme se nedokázali včas odpoutat od hmoty a povznést ve svém maximálním duchovním zušlechtění do věčné říše království nebeského, nacházejícího se v bezpečí, vysoko nad všemi hmotnými světy.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
- smilan
- Občasný diskutér
-
Něco zásadního o Stvořiteli, určeno ateistům
Milí ateisté, materialisté a všichni ostatní, kteří se z jakéhokoliv důvodu stavíte proti existenci Stvořitele víte, proč nejste schopni ho vnímat? Víte, proč se domníváte že neexistuje, a své mylné domněnky se tak vehementně držíte? Tento text vám dá odpověď.
Pochopení se skrývá v poznání principu klasického rozhlasového vysílání. Existuje mnoho různých typů rádií, která vysílají v rozhlasovém éteru na různých vlnových délkách. Nebo jinak řečeno, na rozličných frekvencích. Kdo chce poslouchat rádio dle vlastního výběru, musí vlastnit rozhlasový přijímač a na něm si naladit příslušnou frekvenci. Pokud bude mít čistý příjem a rozhlasový signál mu nebude nic rušit, může pak nerušeně poslouchat vysílání zvolené rozhlasové stanice.
No a tento jistý princip funguje také ve vztahu ke Stvořiteli, jehož jsoucnost vyzařuje, nebo vzhledem k našemu příkladu o rozhlase vysílá na zcela konkrétní a specifické frekvenci. Každý, kdo chce zachytit jeho vyzařování, nebo vysílání, se prostě musí naladit na stejnou vlnovou délku. To však ale zároveň znamená, že každý jedinec, který není schopen, nebo ochoten naladit se na odpovídající frekvenci, nemůže v žádném případě jeho vysílání zachytit.
A přesně toto je případ materialistů a ateistů, jejichž osobnost je vnitřně naladěna na úplně jiné frekvence, než je frekvence vysílání Stvořitele. Proto zcela logicky jeho vysílání nezachytávají.
Avšak na základě toho, že jsou oni sami neschopní správně se naladit nelogicky tvrdí, že žádný Stvořitel neexistuje. Neboť oni prý nikdy žádného Stvořitele neviděli, ani neslyšeli. Nechtějí totiž pochopit, že hlavní příčina spočívá v nich samotných. V jejich osobní neschopnosti naladění se na odpovídající frekvenci přesně tak, jak je tomu při rozhlasovém vysílání. A proto jsou přesvědčenými ateisty a materialisty.
Taková je realita, ale abychom neskončili pouze při jejím konstatování ukažme si, jakým způsobem by se mohli tito materialističtí a ateističtí lidé dokázat naladit na odpovídající vlnovou délku a zachytit vyzařování jsoucnosti Stvořitele, na základě čeho by sami v sobě poznali, že skutečně existuje.
Absolutně prvním a zásadním krokem je vůbec připuštění reality existence Stvořitele. Neboť pokud například pro porovnání již v zásadě nevěříme, že existuje nějaký český rozhlas s velkým množstvím pracovníků, který vysílá čtyřiadvacet hodin denně, pak si ani nekoupíme rozhlasový přijímač. Pak se ani nenaladíme na frekvenci českého rozhlasu a proto si nikdy v životě žádné jeho vysílané nevyslechneme.
Absolutně první podmínkou je tedy připuštění možnosti, že Stvořitel existuje. A když už tedy tuto možnost v zásadě striktně neodmítáme, druhou podmínkou je pořízení rozhlasového přijímače.
S tím si však nemusíme dělat starosti, protože oním přijímačem je naše vlastní osobnost. Jsme jím my samotní, konkrétně naše vědomí. A protože tento druh rozhlasového přijímače vlastní automaticky každý z nás, zbývá už jenom jeho naladění na odpovídající vlnovou délku. Jeho naladění na odpovídající frekvenci.
Zde je však trochu rozdíl, protože ovladačem rozhlasového přijímače dokážeme naladit požadované vysílání okamžitě, zatímco naladění naší osobnosti na frekvenci vyzařování Stvořitele je proces poněkud dlouhodobější. Spočívá v pochopení, že Stvořitel představuje určitou kvalitu a tato kvalita tvoří také podstatu jeho vyzařování. Stvořitel zastřešuje nejvyšší kvalitu dobra, lásky, spravedlnosti, čisté ušlechtilosti a všech ostatních vysokých a vznešených ctností, jako je čestnost, nezištnost, skromnost, lidskost, a tak dále, a tak dále. Všechny tyto a jim podobné prvky tvoří podstatu vyzařování Nejvyššího a jsou od něj směrem ven neustále vysílány do celého stvoření.
No a každý, kdo se chce naladit na tuto frekvenci a zachytit toto vysílání, musí začít ladit svůj přijímač, čili svou osobnost a své vědomí do souladu s principy dobra, spravedlnosti, pomáhající lásky a čisté ušlechtilosti. A čím více se bude člověk vnitřně stávat právě takovým, tím jasněji a čistěji bude zachycovat "rozhlasový signál" vysílání Stvořitele do stvoření.
Na samém začátku, když naše osobnost stojí ještě mimo základních principů vyzařování Stvořitele, zmíněných výše, budeme nutně zachycovat pouze šum přesně stejně, jako když ladíme rozhlasový přijímač a nemůžeme na něm nic chytit. Pokud nás to ale neodradí a svou osobnost a své vědomí budeme dále postupně ladit do souladu se zásadami vyzařování Stvořitele, začneme v "rozhlasovém éteru" něco zachytávat. Bude to sice zpočátku jen slabé a nejasné, budou to jen nejasné záblesky a slabé tušení, ale pokud neustaneme ve svém úsilí o dosažení osobní ušlechtilosti, bude se náš rádiový signál stávat stále jasnějším a silnějším.
Znamená to tedy, že úměrně s růstem dobra, spravedlnosti, lásky a ušlechtilé čistoty v člověku roste také jeho schopnost zachycovat vysílání, nebo vyzařování všeobsáhlého principu Dobra, Spravedlnosti, Lásky a nejvznešenější ušlechtilosti Stvořitele. No a lidsky dokonalý jedinec, skutečně pevně stojící v těchto principech zachycuje již jen čistý a jasný signál. Jasně vnímá vyzařování a jsoucnost Nejvyššího, protože se dokázal ve strukturách své osobnosti a svého vědomí dokonale naladit na frekvenci jeho vysílání. Pro takového člověka jsou pak směšná, ale zároveň také smutná všechna tvrzení nevědomých, že Stvořitel neexistuje, protože on přece jasně vnímá jeho vyzařování. Asi tak, jako každý z nás jasně slyší vysílání českého rozhlasu, když na něj správně naladil svůj rozhlasový přijímač.
Lidé, žijící na zemi jsou jako rozhlasové přijímače, které jsou v současnosti naladěny na různé rozhlasové stanice. Charakter jejich osobnosti, charakter jejich vědomí, jejich myšlení a jejich hodnoty představují frekvenci, která určuje, o jaké konkrétní rozhlasové stanice jde. Nejvíce lidí dneška poslouchá rozhlasovou stanici "Peníze", protože právě na její frekvencí se pohybuje jejich myšlení, vědomí, vnímání světa a žebříček hodnot. Další nejposlouchanější rozhlasovou stanicí je rádio "Užívání si", na jehož vlnových délkách se také pohybuje obrovské množství lidí. A mezi další poslouchané rozhlasové stanice patří rádio "Smyslové požitky", rádio "Majetek", rádio "Kariéra", rádio "Materialismus", rádio "Osobní prospěch", rádio "Zisk", rádio "Konzumní způsob života" a mnohé jiné, podobné vysílače. Lidé je poslouchají, protože právě na jejich vlnové délce jsou oni sami hodnotově a osobnostně vnitřně naladěni.
A mnozí věrní posluchači všech výše zmíněných rádií jsou ateisty a materialisty, kteří tvrdí, že žádné rádio "Stvořitel" neexistuje.
Milí zbloudění přátelé, neexistuje, protože jste naladěni na úplně jiných frekvencích a na zcela jiných vlnových délkách. Kdybyste se však dokázali vnitřně hodnotově přeladit na frekvence rádia "Stvořitel", zcela určitě byste také vy zachytili jeho vysílání přesně tak, jak v současnosti zachycujete a posloucháte mnohá jiná, mnohem podřadnější rádia.
Vše je v rukou člověka. Pouze on sám svým hodnotovým zaměřením a charakterem svého myšlení určuje frekvenci, na základě které bude k němu proudit vždy určitý druh vysílání, nebo záření. Existují frekvence nízké a frekvence vysoké. A existuje také frekvence nejvyšší, kterou je Stvořitel.
Kdo však není schopen se na ni naladit, nebo se na ni naladit nechce, ten ať raději mlčí, protože svýma slovy o neexistenci Stvořitele dává jasné svědectví o vlastní hodnotové nedostatečnosti, která jedině jemu samému osobně znemožňuje navázat spojení s vyzařováním Nejvyššího, a tak se přesvědčit, že skutečně existuje.
PS. Tento text je zároveň také odpovědí na to, proč Stvořitele nelze nalézt čistě rozumem, ani vědeckým bádáním tak, že se staneme vzdělanými lidmi, nebo erudovanými vědci. Stvořitele lze hledat a najít pouze morálně a mravně tak, že se staneme morálními a mravními lidmi. Jedině toto nám může otevřít brány k poznání Boha.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
Milí ateisté, materialisté a všichni ostatní, kteří se z jakéhokoliv důvodu stavíte proti existenci Stvořitele víte, proč nejste schopni ho vnímat? Víte, proč se domníváte že neexistuje, a své mylné domněnky se tak vehementně držíte? Tento text vám dá odpověď.
Pochopení se skrývá v poznání principu klasického rozhlasového vysílání. Existuje mnoho různých typů rádií, která vysílají v rozhlasovém éteru na různých vlnových délkách. Nebo jinak řečeno, na rozličných frekvencích. Kdo chce poslouchat rádio dle vlastního výběru, musí vlastnit rozhlasový přijímač a na něm si naladit příslušnou frekvenci. Pokud bude mít čistý příjem a rozhlasový signál mu nebude nic rušit, může pak nerušeně poslouchat vysílání zvolené rozhlasové stanice.
No a tento jistý princip funguje také ve vztahu ke Stvořiteli, jehož jsoucnost vyzařuje, nebo vzhledem k našemu příkladu o rozhlase vysílá na zcela konkrétní a specifické frekvenci. Každý, kdo chce zachytit jeho vyzařování, nebo vysílání, se prostě musí naladit na stejnou vlnovou délku. To však ale zároveň znamená, že každý jedinec, který není schopen, nebo ochoten naladit se na odpovídající frekvenci, nemůže v žádném případě jeho vysílání zachytit.
A přesně toto je případ materialistů a ateistů, jejichž osobnost je vnitřně naladěna na úplně jiné frekvence, než je frekvence vysílání Stvořitele. Proto zcela logicky jeho vysílání nezachytávají.
Avšak na základě toho, že jsou oni sami neschopní správně se naladit nelogicky tvrdí, že žádný Stvořitel neexistuje. Neboť oni prý nikdy žádného Stvořitele neviděli, ani neslyšeli. Nechtějí totiž pochopit, že hlavní příčina spočívá v nich samotných. V jejich osobní neschopnosti naladění se na odpovídající frekvenci přesně tak, jak je tomu při rozhlasovém vysílání. A proto jsou přesvědčenými ateisty a materialisty.
Taková je realita, ale abychom neskončili pouze při jejím konstatování ukažme si, jakým způsobem by se mohli tito materialističtí a ateističtí lidé dokázat naladit na odpovídající vlnovou délku a zachytit vyzařování jsoucnosti Stvořitele, na základě čeho by sami v sobě poznali, že skutečně existuje.
Absolutně prvním a zásadním krokem je vůbec připuštění reality existence Stvořitele. Neboť pokud například pro porovnání již v zásadě nevěříme, že existuje nějaký český rozhlas s velkým množstvím pracovníků, který vysílá čtyřiadvacet hodin denně, pak si ani nekoupíme rozhlasový přijímač. Pak se ani nenaladíme na frekvenci českého rozhlasu a proto si nikdy v životě žádné jeho vysílané nevyslechneme.
Absolutně první podmínkou je tedy připuštění možnosti, že Stvořitel existuje. A když už tedy tuto možnost v zásadě striktně neodmítáme, druhou podmínkou je pořízení rozhlasového přijímače.
S tím si však nemusíme dělat starosti, protože oním přijímačem je naše vlastní osobnost. Jsme jím my samotní, konkrétně naše vědomí. A protože tento druh rozhlasového přijímače vlastní automaticky každý z nás, zbývá už jenom jeho naladění na odpovídající vlnovou délku. Jeho naladění na odpovídající frekvenci.
Zde je však trochu rozdíl, protože ovladačem rozhlasového přijímače dokážeme naladit požadované vysílání okamžitě, zatímco naladění naší osobnosti na frekvenci vyzařování Stvořitele je proces poněkud dlouhodobější. Spočívá v pochopení, že Stvořitel představuje určitou kvalitu a tato kvalita tvoří také podstatu jeho vyzařování. Stvořitel zastřešuje nejvyšší kvalitu dobra, lásky, spravedlnosti, čisté ušlechtilosti a všech ostatních vysokých a vznešených ctností, jako je čestnost, nezištnost, skromnost, lidskost, a tak dále, a tak dále. Všechny tyto a jim podobné prvky tvoří podstatu vyzařování Nejvyššího a jsou od něj směrem ven neustále vysílány do celého stvoření.
No a každý, kdo se chce naladit na tuto frekvenci a zachytit toto vysílání, musí začít ladit svůj přijímač, čili svou osobnost a své vědomí do souladu s principy dobra, spravedlnosti, pomáhající lásky a čisté ušlechtilosti. A čím více se bude člověk vnitřně stávat právě takovým, tím jasněji a čistěji bude zachycovat "rozhlasový signál" vysílání Stvořitele do stvoření.
Na samém začátku, když naše osobnost stojí ještě mimo základních principů vyzařování Stvořitele, zmíněných výše, budeme nutně zachycovat pouze šum přesně stejně, jako když ladíme rozhlasový přijímač a nemůžeme na něm nic chytit. Pokud nás to ale neodradí a svou osobnost a své vědomí budeme dále postupně ladit do souladu se zásadami vyzařování Stvořitele, začneme v "rozhlasovém éteru" něco zachytávat. Bude to sice zpočátku jen slabé a nejasné, budou to jen nejasné záblesky a slabé tušení, ale pokud neustaneme ve svém úsilí o dosažení osobní ušlechtilosti, bude se náš rádiový signál stávat stále jasnějším a silnějším.
Znamená to tedy, že úměrně s růstem dobra, spravedlnosti, lásky a ušlechtilé čistoty v člověku roste také jeho schopnost zachycovat vysílání, nebo vyzařování všeobsáhlého principu Dobra, Spravedlnosti, Lásky a nejvznešenější ušlechtilosti Stvořitele. No a lidsky dokonalý jedinec, skutečně pevně stojící v těchto principech zachycuje již jen čistý a jasný signál. Jasně vnímá vyzařování a jsoucnost Nejvyššího, protože se dokázal ve strukturách své osobnosti a svého vědomí dokonale naladit na frekvenci jeho vysílání. Pro takového člověka jsou pak směšná, ale zároveň také smutná všechna tvrzení nevědomých, že Stvořitel neexistuje, protože on přece jasně vnímá jeho vyzařování. Asi tak, jako každý z nás jasně slyší vysílání českého rozhlasu, když na něj správně naladil svůj rozhlasový přijímač.
Lidé, žijící na zemi jsou jako rozhlasové přijímače, které jsou v současnosti naladěny na různé rozhlasové stanice. Charakter jejich osobnosti, charakter jejich vědomí, jejich myšlení a jejich hodnoty představují frekvenci, která určuje, o jaké konkrétní rozhlasové stanice jde. Nejvíce lidí dneška poslouchá rozhlasovou stanici "Peníze", protože právě na její frekvencí se pohybuje jejich myšlení, vědomí, vnímání světa a žebříček hodnot. Další nejposlouchanější rozhlasovou stanicí je rádio "Užívání si", na jehož vlnových délkách se také pohybuje obrovské množství lidí. A mezi další poslouchané rozhlasové stanice patří rádio "Smyslové požitky", rádio "Majetek", rádio "Kariéra", rádio "Materialismus", rádio "Osobní prospěch", rádio "Zisk", rádio "Konzumní způsob života" a mnohé jiné, podobné vysílače. Lidé je poslouchají, protože právě na jejich vlnové délce jsou oni sami hodnotově a osobnostně vnitřně naladěni.
A mnozí věrní posluchači všech výše zmíněných rádií jsou ateisty a materialisty, kteří tvrdí, že žádné rádio "Stvořitel" neexistuje.
Milí zbloudění přátelé, neexistuje, protože jste naladěni na úplně jiných frekvencích a na zcela jiných vlnových délkách. Kdybyste se však dokázali vnitřně hodnotově přeladit na frekvence rádia "Stvořitel", zcela určitě byste také vy zachytili jeho vysílání přesně tak, jak v současnosti zachycujete a posloucháte mnohá jiná, mnohem podřadnější rádia.
Vše je v rukou člověka. Pouze on sám svým hodnotovým zaměřením a charakterem svého myšlení určuje frekvenci, na základě které bude k němu proudit vždy určitý druh vysílání, nebo záření. Existují frekvence nízké a frekvence vysoké. A existuje také frekvence nejvyšší, kterou je Stvořitel.
Kdo však není schopen se na ni naladit, nebo se na ni naladit nechce, ten ať raději mlčí, protože svýma slovy o neexistenci Stvořitele dává jasné svědectví o vlastní hodnotové nedostatečnosti, která jedině jemu samému osobně znemožňuje navázat spojení s vyzařováním Nejvyššího, a tak se přesvědčit, že skutečně existuje.
PS. Tento text je zároveň také odpovědí na to, proč Stvořitele nelze nalézt čistě rozumem, ani vědeckým bádáním tak, že se staneme vzdělanými lidmi, nebo erudovanými vědci. Stvořitele lze hledat a najít pouze morálně a mravně tak, že se staneme morálními a mravními lidmi. Jedině toto nám může otevřít brány k poznání Boha.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
- Martin Mojmír
- ETIQ.CZ, z.s.
-
Milý smilan,
dovoluji si Vás požádat, abyste v souvislosti s (n)etiketou fóra a jeho zaměřením ukončil zde svoji blogovou publikační činnost. K tomu, jak vidím, máte webovou stránku http://kusvetlu.blog.cz/. K poslednímu listopadu budou zároveň Vaše související texty z fóra vymazány.
Děkuji za pochopení a respektování (n)etikety fóra.
dovoluji si Vás požádat, abyste v souvislosti s (n)etiketou fóra a jeho zaměřením ukončil zde svoji blogovou publikační činnost. K tomu, jak vidím, máte webovou stránku http://kusvetlu.blog.cz/. K poslednímu listopadu budou zároveň Vaše související texty z fóra vymazány.
Děkuji za pochopení a respektování (n)etikety fóra.
Naposledy upravil(a) Martin Mojmír dne 03.12.2018, 22:40, celkem upraveno 1 x.
Důvod: Texty ponechány, téma pouze zamčeno
Důvod: Texty ponechány, téma pouze zamčeno
Jsem odpovědný za to, co řeknu a učiním; nemohu být ale už odpovědný za to, jak to kdo pochopí. Chceš-li mít názor, předpokládej; chceš-li vědět, zeptej se.