rád odpovím, vnímám to tak, že vlastnictví není možné, lépe řečeno, že nic jako vlastnictví objektivně neexistuje. Já např. v rámci tohoto systému "vlastním" pozemek, ale celé je to jenom o tom, že je mé jméno zapsáno v nějakém katastru. Ale i kdybych dejme tomu s tím pozemkem mohl v rámci zákonů zcela volně disponovat (což je dnes omezeno) a nelatil z nej ani daň z nemovitosti, tak stále je z mého pohledu mé "vlastnictví" toho pozemku jen společensko-sociální konstrukt postavený na nějaké domluvě mezi lidmi, na domluvě typu že já si ten pozemek z nějakých důvodů přednostně nárokuju před ostatními a ostatní víceméně mé nároky respektují dobrovolně, nebo jsou nuceni je respektovat nedobrovolně díky restriktivním složkám naši společnosti. Tedy vlastnictví je z mého pohledu dané velmi zjednodušeně mocensky - kdo má větší klacek, kterým si ten pozemek obhájí, tak jej "vlastní", ať už je tím klackem reálný zbraň, nebo armáda právníků či státní úředníci na katastru nemovitostí.Bohumír Bročko píše:Tomáši, odpovím za sebe na druhou otázku a to nezvykle otázkou. Vy věříte, že něco vlastníte, nebo máte jen pocit, že to vlastníte a ve skutečnosti si uvědomujete, že vlastnictví není možné? To je zásadní pro další diskusi.
A to ani nemluvím o tom, že jsem smrtelný, a kde pak bude mé "vlastnictví".
Proto uznávám, že reálně nikomu nic nepatří, ale vidím velký rozdíl mezi tvrzerním "nic nikomu nepatří" vs. "Vše patří všem" - myslím si, žed to není jedno, vidím v tom protimluv, protože mám za to, že nic nikomu neptaří z čehož mi právě plyne, že nikdo z nás nemá nějaký automatický principielní nárok na nějaký majetek, nebo na jeho podíl (např. poměrový podíl na světovém majetku či nárok na podíl ve spoluvlastnickém sdílení). Pokud někdo sám nebo nějaké společenství nějaký majetek "získá", pak ne na základě nějakého proncipielního nároku, ale na základě společenské dohody nebo na základě silové moci.
